Zemřela známá zpěvačka. Její jméno, i když je skoro každý zná, úmyslně nechci uvést celé – přála bych mu konečně klid a pokoj, když už nebyly dány jí samotné. Byla to nejprve velmi krásná a potom rychle chátrající relativně mladá žena, které věnoval bulvár po dlouhou dobu naprosto nepochopitelnou pozornost.

Prezentoval její ne vždy chvályhodné skutky tím nejvulgárnějším způsobem. I když se o to člověk nezajímal a nechtěl zajímat, každou chvíli to vybaflo při spuštění internetu, na stáncích novin. Nebyly to sice příliš hezké historky, ale na druhou stranu si přiznejme, že po celou tu dlouhou dobu škodila hlavně sama sobě a potažmo těm, kteří ji měli rádi. Na rozdíl od jiných mediálních „slavných“.

To bych chtěla zdůraznit. Postupně se devastovala, až si už nedokázala poradit sama se sebou a ve stavu nejhoršího utrpení a zoufalství odešla a skončila svůj život pod vlakem. Eufemisticky řečeno. Vlak její tělo rozdrtil a roztrhal. To nevím, to se ale snadno domyslím, už protože mám za sebou dost dlouhou lékařskou praxi. Ani ona sama si nemohla myslet, že smrt pod koly vlaku je něco nenásilného či bezbolestného. Přesto ji zvolila, protože pro ni byla v jedné šílené chvíli lehčí než život.

Nebezpečné onemocnění

Odborněji a zcela bez emocí by se dalo říci, že paní Iveta B. podlehla dlouhodobému chronickému onemocnění, jež relativně často vede ke smrti sebevraždou. Ta je vlastně obdobným nebezpečím jako třeba vykrvácení u některých druhů rakoviny.  Deprese je onemocnění, které je v současné době relativně dobře léčitelné, ale je zapotřebí je rozpoznat a léčit. K tomu je často třeba podpůrného prostředí, pochopení a podpory, protože nemocný člověk si velmi často nedokáže pomoci sám. Ve snaze si ulevit sahá nejčastěji po látkách, které mu přinesou rychlou ale velmi dočasnou euforii, zatímco dlouhodobě zhoršují jeho zdravotní stav i onemocnění samotné. Patří sem zejména alkohol.

Vše zlé je pro něco dobré, praví jedno klišé, i když tady skoro nevím, zda to tak lze vůbec říct.  Co po smrti paní Ivety B. vnímám jako dobré a pro ostatní  užitečné, jsou vysvětlení některých psychologů. Těm se myslím podařilo (například kolegovi Klimešovi) velmi výstižně a srozumitelně vysvětlit, co je to vlastně deprese, jak se projevuje a jak může devastovat celý život člověka, pokud se včas a dobře neléčí, popírá a zejména pokud se k ní přidají další neblahé životní okolnosti a návyky. On i další psychologové velmi výstižně vylíčili v četných rozhovorech pro různá média, jak plíživě a nebezpečně zasahuje deprese do života, jak vytváří bludné kruhy, doslova očerňuje všechno a každého, jak je přítomna při veškerém konání a skoro při každé myšlence. Nebudu to opakovat, ani tak dobře to neumím.

Za duševní nemoc se stydíme

Deprese je častým onemocněním. Čísla o její prevalenci (častosti výskytu) nejsou jednoznačná, ale minimálně každý desátý z nás ve svém životě prodělal alespoň jednu závažnější epizodu deprese. Velmi riziková jsou z tohoto pohledu například období hormonálních změn u žen. Některé údaje uvádějí vyšší výskyt deprese u lidí starších a zejména u těch, kteří žijí v nějakém zařízení, instituci. V našem výzkumu jsme dokázali, že depresivita měřená u starších pacientů velmi jednoduchou škálou vypovídá o kvalitě života stejně tak jako relativně složité testy kvality života. Kdo je depresivní, nepovažuje svůj život za kvalitní, nežije svůj život jako kvalitní, má daleko více bolesti, chronických onemocnění, která hůře zvládá – a podobně.

Přesto v naší společnosti máme tendenci depresi podceňovat obdobně jako jiná duševní onemocnění. Jsme stále poznamenáni rozdělením těla a duše a k lékaři chodíme zpravidla s potížemi týkajícími se toho prvního. Za duševní nemoc se stydíme, skrýváme ji, nechceme se léčit.  Přitom je právě deprese na jednom z předních míst z pohledu zátěže onemocnění (burden of disease) a ohrožení života.  Pacienti s depresí často nenacházejí porozumění ani u svých blízkých, přestože je deprese minimálně stejným utrpením jako bolest. Bolest mívá úlevová období a úlevové polohy (pokud to není přímo maligní bolest). Nenaruší tolik životní pohodu jako deprese.  Za bolest se nestydíme, ale za depresi se stydíme.

Jedna známá, která si po mnoho let stále stěžuje na různé bolesti kloubů a svalů a téměř nedokáže tyhle své obtíže vypustit z hlavních témat konverzace, hovořila o své přítelkyni, která trpí těžkými depresemi a v závěru pochválila sama sebe slovy: „To víte, já jsem silná, já jsem si nikdy tyhle divné nálady nepřipouštěla.“ Jeden z moudrých učitelů nám kdysi ještě na medicíně názorně vysvětloval, že vymlouvat depresi depresivnímu pacientovi a radit mu, aby byl veselý a rozptýlil se, je naprosto stejně pošetilé jako radit člověku s těžkým zápalem plic, aby neměl horečky, nekašlal a volně dýchal nebo radit ochrnutému, aby se vzmužil a chodil.

Léky dokáží trápení zvládnout

Možná že zmařený život paní Ivety B. některé z nás poučí.  Pokud jsme poučitelní. Lidi s depresí bychom neměli považovat za slabochy (jako ta výše zmíněná paní), ale respektovat jejich trápení a potíže a poradit jim, aby včas vyhledali odbornou pomoc a léčili se. Současná medicína pokročila a deprese se nyní dá relativně snadno zvládnout moderními léky, které nejsou návykové (správně řečeno nevzniká závislost) a nemají mnoho nežádoucích účinků.  Umožňují lidem žít normálním kvalitním životem bez zbytečného utrpení, které deprese představuje.

Měli by je mít (pokud je potřebují) i ti, kteří jsou stále na okraji zájmu naší společnosti, například chronicky nemocní lidé v různých institucích. Ti depresí často trpí, ale velká část z nich nemá adekvátní léky. Přitom naše země podepsala mezinárodní dohodu – Konvenci o biomedicíně, která nás ve svém třetím článku zavazuje k zajištění rovného přístupu ke zdravotní péči. 

Autorka je předsedkyní České alzheimerovské společnosti, místopředsedkyní Alzheimer Europe a patronkou i60.cz