V noci začalo nečekaně mrznout. Vrstvy sněhu zasypaly zaparkovaná auta a na silnici byly stopy prvních vozidel. Ráno mě vzbudilo hlasité škrábání, jak řidiči odstraňovali námrazy ze skel. Postupně přibývali další a vytvořili skřípající orchestr, který narušil spánek všem okolním obyvatelům.

I když nerada, musela jsem se také připojit a s pocitem prvních houslí jsem kvílela s ostatními, abych po 10 minutách vytvořila na čelním skle auta průzor velikosti kukátka u dveří. Uvědomila jsem si, jak velkou skleněnou plochu budu muset očistit, a bylo mi do pláče. Požádala jsem vedle škrábajícího souseda o košťátko na odstranění sněhu a hned po prvním tahu metličkou bylo jasné, že něco není pořádku. Nebylo. Celou dobu jsem se snažila ze sněžného lože vydolovat auto sousedky, která měla stejný vůz a pod sněhem nebyla vidět poznávací značka. „Co je moc, to je moc,“ pomyslela jsem si a rezignovaně odešla  na autobusovou zastávku.

Na zastávce přešlapovalo pár cestujících. Do příjezdu spoje zbývalo několik minut, a tak v botičkách s tenoučkou podrážkou a bundičce nezakrývající ani kousek ledvin, jsem začala podupávat. Zcela absurdně jsem si vzpomněla na pavouka na Sahaře, jak zvedá z rozpáleného písku jednu nohu za druhou a chladí si je ve vzduchu. Pavoučí nohy mám a tak se nabízelo vyzkoušet fintu opačně, zvednutím do vzduchu si končetinu ohřát. Vypadala jsem jako odpočívající plameňák, v růžovém oblečku, místo zobáčku vystrčený větší nosánek,  zvednutá noha a očička mrazem pěkně kulatá.

Prokrvující cvičení jsem zdokonalila  poklepáním kotníků. V okamžiku, kdy začal ve stanici brzdit autobus, jsem radostí kopla příliš prudce a podrazila si nohy, práskla sebou na zem a zůstala ležet neschopná jakéhokoliv pohybu. Ležela jsem na boku, ruce uvězněny v kapsách, bundičku utaženou jako svěrací kazajku, a před očima šedé nebe. Slyšela jsem vrnět motor, pokřiky cestujících vybízející k urychlenému nástupu, a když mizela naděje na odvoz do práce, konečně jeden z cestujících pochopil situaci. Postavil mě na nohy, vyndal  ruce z kapes a otřesenou pádem nastrkal do autobusu. V teple bylo dobře a trápení byl konec. Nebyl!

Vešla jsem do kanceláře, kde v neuvěřitelné zimě seděla za stolem kolegyně oblečená ve vaťáku, rukavicích, ruské ušance natažené přes uši a pečlivě zavázané pod krkem. Vybavení neslo evidentní znaky zásob civilní obrany. Začala ječet, že chce jít okamžitě domů, protože nějaký blbec nechal přes noc otevřené okno. Nepřiznala jsem se.

 

 

 

 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
9 komentářů
Soňa Prachfeldová
Úsměvné, když člověk jen čte, v reálu je to drsné, když námi prostupuje zima, to je pak doba, než člověk rozmrzne.
Zdenka Jírová
Nevhodné oblečení do nepohody mají většinou ti, kteří se spoléhají na své vytopené autíčko s tím, že ten kousek cesty z auta do kanceláře vydrží. To samé dělá má dcera. Když vznikne problém s autem, klepou se zimou a plní pak čekárny lékařů.
Hana Rypáčková
Vloni jsem odhazovala sníh a poctivě odnášela na trávu, abych vyjela. Šla jsem se domů převléknout a zatím odhazovali řidiči vedlejších aut a neodnášeli sníh. Projela rolba a já skoro brečela. Musela jsem odhazovat znova. Nevím, proč vůbec mám ráda sníh. Když to čtu, je to zábavné....
Eva Mužíková
Není nic horšího, nežli horkokrevná a zimomřivá kombinace kolegyň v jedné kanceláři. Já měla vždy štěstí, že jsem sídlila v kanceláři sama, ale znám několik takových případů... vyhrává silnější osobnost:((((( Janin příběh, úsměvně napsaný jsem si ráda přečetla, tolik problémů v jeden den se mohlo stát snad jen ve špatném scénáři. Pobavila jsem .
Alena Várošová
Hezký mrazivý článek líbil se mi,skvělé.
VANDA Blaškovič
Zimaaaaa..... brrrrrrrrrrrr...ale tohle hřejivé...:)
Zuzana Pivcová
Pobavila jste mě, ale zároveň jsem si uvědomila, že už opravdu nastává zima. Sice už nepraktikuji roztápění v kamnech a nezažívám dojíždění, kdy ranní autobus nepřijel, protože nenastartoval, ale i tak není mráz, kluzké chodníky a neodklizený sníh v Praze před 6 ráno nic příjemného. A k tomu ještě kolegyňka, která je horkokrevná a neustále větrá oknem i dveřmi. Takže na ten vaťák u mě možná také dojde.
Eva Balúchová
Z vašeho článku mě až "mrazí".Přiznám se,že dnes při pohledu z okna jsem si řekla,že být v důchodu je fajn.Po celé zahradě ležel na trávě první mráz.
Hana Šorejsová
Jano, článek mne pobavil a zasmála jsem se, podobné znám také, prima a díky.
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše