Moje vzpomínka na okupaci

Próza/poezie

Moje vzpomínka na okupaci

Datum: 22. 8. 2014

Diskuze: 5

FOTO: ingimage.com

Kraj pod Doupovskými vrchy bývá v zimě studený a zasněžený. I Valeč v Čechách byla na přelomu roku 1968 a 1969 zasypaná sněhem. Vesnička byla tichá, byl pozdní večer a světla z oken chalup se ztrácela v husté chumelenici.

Parta pěti přátel seděla v malé chaloupce kolem stolu. Stará kamna s kachlovou pecí a kovovýma nohama sálala příjemné teplo. Mohla jsem na nich oči nechat. Kamna vypadala, že se co chvíli rozejdou vpřed a jejich dvířka do topeniště se na mne smála vykrojeným obličejem, který vysílal světélka plamínků na dveře do předsíně. Na stole hořely tři svíčky a jejich plamínky se mihotaly v průvanu, který se táhl od oken a našeho dechu. Na stole stála konvice s šípkovým čajem, ve sklenicích se perlilo svařené víno, které soupeřilo s vůní čerstvého chleba a slaniny úhledně naskládané v ošatce. Užívali jsme si pohodu té vzácné chvíle, kdy jsme byli pospolu. Všichni jsme byli ateisté, přesto jsme si nahlas předčítali z Bible, kterou přivezl majitel chaloupky, student UMPRUM.

Byla jsem první, kdo si všiml, že se pootevřely dveře do předsíně. Chytla jsem za ruku kolegyni a hlavou dala znamení směrem ke dveřím. Dveře zavrzaly. To už jsme zpozorněli všichni. Pět párů očí viselo na klice dveří, která se pohnula. Plamínky svíček změnily směr. Ani jsme nedutali, jen s napětím civěli na dveře. Další táhlé zaskřípání a dveře odhalily černotu předsíně prošpikovanou červeným odrazem z ohně.

Do místnosti se pomaloučku sunula postava. Světlé vatované oblečení, obrovské palčáky, válenky, ušanka a šála omotaná přes ústa. Na rameni samopal, v palčáku dvě tyčky. Nikdy nezapomenu na jeho oči. Bylo v nich všechno. Smutek, zoufalství, únava, pokora, bázeň... Požalujsta, řekl tichým hlasem, prašu, jesť u vas kusoček chleba?

Trvalo několik vteřin než jsme se vzpamatovali a pochopili. Ubohý regulovčík okupantské sovětské armády. Podívali jsme se po sobě a bylo nám jasno. Kluci nandali slaninu mezi dva chleby, dali jsme mu napít čaje a on odcházel. Odcházel? Couval a klaněl se. Klaněl se tak, jak jsem to viděla jen v pohádkách, když mužik oslovoval jeho blahorodí. Zlomený v pase s hlavou skloněnou. Dveře zaklaply a my jsme se vrhli k oknům a v chumelenici pozorovali tu postavičku, jak podupává v mrazu a cpe se českým chlebem.

Od té noci jezdily kolony sovětských aut naložených pískem do lesů Doupovských hor. Co tam budovali? Nikdo neví.

| Můj příběh | okupace

Autor: Lidmila Nejedlá

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

5 komentářů

Lidmila Nejedlá 26.8.2014 00:29

Děkuji všem za příspěvky k mé povídce.

Jana Šenbergerová 25.8.2014 16:03

Když poslouchám, jak se nadává na Rusáky, vždycky mám před očima ty chudáky, kteří ještě mnohde nosí na nohou onuce. A ti "nahoře" nebyli vždy jen Rusové, jak je známo. Když k nám v 68. vjeli dvěma proudy z Polska, byli vyděšení jako my. To neznamená, že schvaluji okupaci. Rozhodnutí o takových akcích nedělají lidé jako my, na to jsou jinačí páni. Tehdy stejně jako dnes.

František MENDLÍK 23.8.2014 06:32

Do naší vesnice přijel gazík s několika sovětskými důstojníky. Pak se jejich siluety objevovaly za záclonou místnosti MNV. V gazíku seděl osmocený šofér. Najednou se dav srotil kolem vozidla. Začal s ním houpat ve snaze jej obrátit na střechu. Vyděšený vojáček se určitě podělal. Křičel jsem na lidi co blbnou. Nakonec se dav rozešel. Nikoho nenapadlo, že by bylo lepší naházet do potoka ty lamapsáky. Lituji jenom, že jsem neměl u sebe fotoaparát. Myslím, že bych si vydíráním těch bojovníků v pozdější době přišel na pěkné peníze!

Renata Zadražilová 22.8.2014 13:46

I mě se moc líbí, jak jste váš příběh napsala. Pro ty ruské pěšáky to jistě nebylo jednoduché, věřím, že ani nevěděli, do čeho jdou. A nikdo jsme nevěděli, jak dlouho u nás zůstanou.