Když jsem letěl podle svahu směrem na Krkaňku,
potkal jsme tam na bejbině Dalibora Kaňku.
Kaňko, Kaňko kampak letíš, snad neletíš domů,
na Krkaňče jsou stoupáky jako u sta hromů.

(Píseň leteckých pamětníků z Podhořan 1947)

Když jsem před sedmi léty dostal první pozvánku na sjezd pamětníků létání v Podhořanech, váhal  jsem, mám-li se akce vůbec  zúčastnit. Letiště u osady Nový Dvůr na východním okraji Podhořan ve mně totiž zanechalo nejhlubší emocionálně podbarvené vzpomínky.

Už samotná poloha a celkové uspořádání letiště jsou  mimořádné. Na rozdíl od většiny sportovních letišť¸ která jsou zpravidla ve tvaru nezajímavé obdélníkové louky situované obvykle podél nějaké silnice, má letiště v Novém Dvoře tvar nepravidelného kříže, takže je možné startovat a přistávat jak směrem severojižním, tak západovýchodním, při čemž i šířka jednotlivých provozních pruhů se značně mění. Navíc terén ve směru od východu na západ zpočátku mírně stoupá a uprostřed napříč letištěm vede polní cesta i k třešněmi osázenému údolíčku podél jihozápadní boční hrany letiště 

Od této cesty, která leží prakticky v prodloužené ose hřebenu Železných hor, terén poněkud strměji klesá až k okraji  letiště tvořeného ostrou hranou nad více než 50 metrů hlubokou strží nad horní částí obce Podhořany, kterémuž místu se neřekne jinak než  „U rokle“. Z hlediska pilotáže připomíná přiblížení od Podhořan  přistávání na letadlovou loď, naopak  za příznivého západního větru bylo možné přímo po startu navijákem traverzovat prakticky bez ztráty výšky ve směru prodloužené hrany rokle až ke skutečnému svahu Železných hor, kde to už nad Krkaňkou a Zbyslavcem pořádně „nosilo“. U rokle jsme za horkých letních večerů s kamarády sedávali s kytarou u ohýnku a mnohdy i do rána přespali „pod širákem“.

Pokud jde o bližší osobní vztahy, v polovině šedesátých let minulého století se mezi námi na letišti etablovala taková skupina  „starých  mládenců“ kolem 30 let a neprovdaných dívek kolem 20 - 25 let, které se později za některé z nás provdaly. V této partě jsme  pravidelně pobývali v tomto našem „paralelním světě“ mimo svá  bydliště a problémy v zaměstnáních každý sobotní večer a během nedělního dopoledne. Pokud se v neděli nedalo létat, dělali jsme i vycházky do romantického okolí letiště. Tato setkání jsme vyhledávali i v měsících od listopadu do března, kdy se už vysloveně nedalo létat. Také jsme tam společně slavívali i  silvestry. Navíc mám z těch dob i smutné vzpomínky na situace, kdy jsem během svého působení v aeroklubu Podhořany ztratil i pět kamarádů při tragických leteckých nehodách.

Vhledem k tomu, že jsem již 39 let nebyl s aeroklubem Podhořany ve styku, bylo jasné, že na setkání poznám pouze nějakou desítku pamětníků, kteří v aeroklubu působili již před rokem 1970, tzn. nejstarší piloty a instruktory ve věku nad 75 - 80  let a bývalé kamarády naší tehdejší „staromládenecké“ skupiny. kteří si na mne budou pamatovat. Ale i u nich mi zůstane vzpomínka na jednomyslné hlasování o mém tehdejším vyloučení z aeroklubu v lednu 1970, pro které také zvedli ruku. K podlostem Husákova „normalizačního“ režimu patřilo i to, že odstraňování politicky závadných členů aeroklubu již neprováděly jako dříve „vyšší“ orgány, nýbrž tímto byly pověřeny „kolektivy“ základních organizací. Příslušné pokyny se předávaly náčelníkovi a osvědčeným soudruhům v radě aeroklubu pouze ústně a „kolektiv“ musel na členské schůzi jednomyslně rozhodnout. V mém případě bylo vyloučení formulováno ještě poměrně šetrně jako „dočasné pozastavení členství v aeroklubu“.

Moji dva nejstarší kamarádi Vladislav K. a Josef T. jako nejstarší členové rady aeroklubu a mnohaletí instruktoři létání byli o rok později potupeni mnohem hůř. Kromě vyloučení z aeroklubu Svazarmu dostali i písemný zákaz jakéhokoliv  vstupu na letiště. Tito dva se již odmítali jakéhokoliv setkání pamětníků zúčastnit. Josef T až do své smrti, Vladimíra K., který již léta žije na chalupě vzdálené cca 1 km od letiště, jsem předloni  přesvědčil, že zatrpklost není dobrá průvodkyně pro muže ve „výběhové“ fázi života (84 let) a do motorestu u letiště na setkání s pamětníky  se mnou zašel.

Nakonec jsem svého rozhodnutí přijat pozvání na uvedený sraz nelitoval. Všichni mí bývalí kamarádi a kamarádky mne poznali a srdečně vítali (i když někteří s trochu provinilým výrazem v očích) i bývalý soudruh náčelník E.V.  Byl tam i nejstarší pamětník, Dalibor Kaňka, (který při letošním květnovém setkání v plné tělesné i duševní kondici s námi oslavil své devadesáté narozeniny). Navíc mezi přizvanými hosty z jiných společností tam byli i dva staří piloti v plukovnických uniformách, kteří za války bojovali v Anglii spolu s mým již zesnulým strýcem, generálmajorem Soukupem, jako stíhači RAF. Navíc jsem se tam po jedenapadesáti létech sešel s mým starým přítelem Vladislavem Zejdou, v r. 1957 již známým  rekordmanem v bezmotorovém létání, se kterým jsem jako čerstvý držitel pilotního průkazu a aspirant na „stříbrné C“ v létech 1957-58 létal v Brně v Medlánkách.

Velmi se mne dotkly informace, v jakých ponižujících podmínkách teď žije jak on sám, tak i jeho dcera Hana, o které jsem již v našich sdělovacích prostředcích léta nezaregistroval žádnou zprávu. V celém světě uznávaná a obdivovaná Hana Zejdová, která koncem minulého a začátkem tohoto století vytvořila pouze v podmínkách hostování v zahraničních aeroklubech 50 světových a 350 národních rekordů, jediná pilotka mezi muži i ženami z ČR, která ve větroni překonala vzdálenost 1 000 km, jediná držitelka v nejvyššího světového vyznamenání, medailí Otto Lilienthala, v dějinách létání v ČR, žije teď na hranicích chudoby jako nezaměstnaná  „socka“ se zákazem, vstupu ne kterékoliv letiště Aeroklubu ČR. To vše za to, že si dovolila spolu se svým otcem prosazovat jinou progresivní koncepci vrcholového létání než zakyslí málo kvalifikovaní postsvazarmovští činovníci dnešního Aeroklubu ČR.

Dalším překvapením při dalších setkáních pro mne bylo i zjištění, že kromě nás, pamětníků „stařešinů“ (ve věku cca 70 - 85 let)  existuje ještě jedna skupina pamětníků létání v Podhořanech, o generaci mladších, ve věkové kategorii 50 – 65 let., která se schází v jiném termínu a v jiné hospodě v Pardubicích. Tito letci také prožili jako my romantické chvíle v Podhořanech a po roce 1989 z finančních důvodů se museli vzdát sportovního létání. Dnes jsou to otcové, živitelé rodin s dětmi nebo začínající penzisti, prožívající  své problémy s intrikami a nejistotou v zaměstnáních, na rozdíl od nás starých penzistů, kteří máme své hubené penze již jisté a můžeme se bez obav věnovat svým dalším aktivitám a zálibám.

Pochopitelně mezi naší a jejich skupinou neexistuje žádná řevnivost, nejmladší členové naší skupiny se občas náhodně v Pardubicích potkají s nejstaršími členy této druhé skupiny a prohodí pár slov. Ovšem odlišné životní postavení členů obou těchto skupin v současné společnosti je příčinou, že si už máme máloco říci.  Možnost, že by se jednou ustavila  ještě třetí generace pamětníků létáni v Podhořanech, je zjevně nulová. Kolektivní klubový život tam již zcela zaniknul, vztahy zájemců o létání jsou dnes prakticky pouze komerční (klient, platící žák -  aeroklub, dodavatel služby), zhruba ze šesti ročně vyškolených pilotů zůstane jako člen aeroklubu obvykle pouze jeden. Pro současné zbohatlíky schopné platit  finančně vysoké sumy, už není sportovní bezmotorové létání v „lepších“ vrstvách  ve srovnání s golfovými a jezdeckými  kluby  dostatečně prestižní záležitostí. Plochu letiště využívají hlavně zbohatlí majitelé ultralehkých letounů, kteří už mají pro své stroje na dvou okrajích letiště postaveny své čtyři soukromé hangáry i osadu chatiček pro rodinné příslušníky.

Existence uvedených dvou skupin pamětníků by mohla navodit po generace diskutovanou otázku nepřekonatelných bariér mezi generacemi otců a synů. Po více než padesáti létech pozorování vztahů mezi příslušníky různých generací musím konstatovat, že podíl rozporů i vzájemného souladu v životních otázkách se neustále mění ve prospěch souladu a pochopení napříč generacemi. Po roce 1989 jsem měl možnost důvěrného kontaktu s mnoha mladými lidmi z tuzemska i zahraničí, kdy naše karlštejnská usedlost sloužila jako místo jejich setkávání. Zásluhou studijních i pracovních pobytů mých dětí v zahraničí se okruh jejich přátel rozšířil i o bývalé studenty z Německa, Polska Itálie, Ruska, Ukrajiny i o USA a mohl jsem po léta sledovat jejich duchovní vývoj i následné životní osudy. A musím konstatovat, že se jejich duchovní rozvoj, životní omyly i životní úskalí neliší podstatně od těch, jaké byly běžné v mládí mých vrstevníků Pouze paleta možností je u nich v důsledku možnosti svobodně cestovat a soukromě podnikat přiměřeně širší. Z celé palety životních osudů jenom pro ilustraci: Dceřina kamarádka, nevýrazná hubená povahově  uzavřená blondýna (v uvedené skupině řečená „klísa“), o které jsem si myslel, že se ani nevdá, ve svém duchovním vývoji konvertovala k judaizmu, odstěhovala se do Izraele, pracovala v kibucu, provdala se za rabína, porodila mu syna, později se s ním rozvedla a v současnosti se k úlevě  svých rodičů připravuje k návratu do ČR.

Podle mých poznatků rozhodující bariéra rozporu mezi současnými dvěma světy nevede mezi generacemi, nýbrž napříč generacemi podle jejich přesvědčeného nebo instinktivního postojů k rozhodující otázce dneška -  tj. přežití lidstva na této planetě.. Na jedné straně je tu svět kořistníků, v počtu  zhruba  necelých dvou  procent populace, kteří využívají cca 90% všeho světového bohatství. K těm se řadí i celá armáda  parazitů z řad politiků, novinářů a  nejrůznějších celebrit současného šoubyznysu, kteří tuto skupinu kořistníků ideologicky podporují a snaží se v jejich prospěch deformovat veřejné mínění. Tato skupina kořistníků a parazitů při hlásání svého zvrhlého náboženství absolutního tržního systému v honbě za maximálními materiálními požitky  rozhodující mírou přispívá ke katastrofálnímu ničení životního prostředí, úhynu rostlinných i živočišných druhů a k poškozování zdraví všech obyvatel Země.

Převažující skupinou současné populace jsou lidé, kteří svou každodenní prací vytvářejí veškeré materiální i duchovní bohatství lidstva. Tato většinová skupina lidí je však názorově značně nejednotná a vnitřně rozpolcená malichernými ideovými spory, nepochopeními a různými  předsudky. Mnohé malé skupiny se sice jednostranně a mnohdy nekvalifikovaně angažují v akcích pro ochranu životního prostředí, snaze o záchranu nějakých endemických brouků nebo rostlin, ale chybí zde globální vědeckotechnicky podložená koncepce postupu záchrany planety a dostatek sil prosadit u politiků nezbytné funkční změny legislativy ve všech zemích světa a schopnost přesvědčit i vlastní spoluobčany o nutnosti naučit se žít funkčně skromně  a solidárně s ostatními. spoluobčany světa. V této části populace má ale skupina kořistníků bohužel početného skrytého spojence, který se jmenuje LHOSTEJNOST.

„Poté, co nejkrásnějším a nejosvícenějším způsobem uspořádali svět, odcházejí vědci v pět hodin odpoledne domů, aby na toto krásné uspořádání zapomněli.“

(Z postřehů dona Juana Matuse, hlavní postavy v knihách Carlose Castanedy)