Tentokrát vás zavedu na jedno pietní místo. Místo, které bylo pro mnohé tím posledním, co na tomto světě viděli. Konkrétně pro více než 750 lidí, kteří byli za protektorátu zastřeleni v Kobyliské střelnici. Půjdeme potichu, a i když nebudeme myslet na konkrétní události s tímto místem spojené, budeme vnímat genia loci. Neuvidíme nic monumentálního, nic krutého. „Jen“ jednoduchý památník, kříž, nápis na zdi a desky s daty a jmény těch, kteří zde svůj život skončili. Pod několika je pár svíček a květin. A pak už jen kámen, tráva, několik stromů. V tom slunném únorovém dni ty bez listí a sněhu posilují pocit ponuré posvátnosti, který se nás zmocní, jakmile projdeme betonovou branou. Jak tohle místo asi působí na jaře, když všechno kvete? Nevím, jsem tu prvně. Půjdeme?