Seznámili jsme se s ní v našem žižkovském kostele. Občas jsme ji s matkou navštívili, v téhle už odstřelené části čtvrti. V domě i jejím bytě byly cítit štěnice. Ráda si četla v knihách, i těch milostných.

Blíže jsme se seznámili až na letním bytě, v Jizerských horách. Obývala protější malou místnost té budovy. Byla to moc ošklivá učitelka v penzi, nenáviděla děti a muže. Ochotná se byla bavit jen se ženami, po předchozím objednání. Hovořila jedině o obsahu knih.

Mužů se bála natolik, že i v noci nosila na krku policejní píštˇalu, na přivolání policejní ochrany. Ta byla ale o mnoho kilometrů dál, neslyšela by ji stejně.  

Ze samců milovala jenom svého kocoura, z lásky k němu ho nechala vykleštit.

Ještě se přátelila jenom s naším farářem, kšeftovali spolu s dodávkami oděvů americké UNRRY.

V poválečných letech to s léčením bylo nevalné. Farář míval často v oku ječné zrno. To se tehdy léčilo prudkým plivancem od jiné osoby. Hovořili vsedě proti sobě, až mu ona vplivla do oka. Brzo se pak vyléčil.

Každé léto tam mívala ještě koťátko. To jsem si od ní půjčoval. Po zaťukání mi otevřela a kotě mi hodila do ruky. Pak si přede mnou odplivla na podlahu, rozmazala do děravou bačkorou na děravé punčoše. Třískla potom dveřmi, nic zlého to ale neznamenalo.

Byla to také jedna svérázná osobnost Žižkova.