Navštívili jsme je v r. 2007 a 2008, leží v Jónském moři .

Lefkada je spojena umělou hrází s pevninou. Její název pochází z řeckého slova Lefko – bílý a je odvozen od bílých skal na jihu ostrova.

Naše základna byla v městečku Nidri, na východním pobřeží. Na západním se nacházejí nejkrásnější, rozlehlé pláže, často liduprázdné. Projeli jsme je autem a na jedné velké se vykoupali. Byla to pláž divoká a to, že tam nebyli žádní lidé, jen ta nekonečná mořská pláň a hukot vln, na mne působilo trochu stísněným dojmem, romantika neromantika.

Krásné jsou i malé ostrůvky Lefkadu obklopující. Půjčili jsme si malý člun a hodně z nich objeli. Kouzelné jsou malé plážičky tak pro dva. Nejznámějším ostrovem je ostrov Scorpios, vlastněný rodinou Onassisů, kde je i heliport. Zpoza útesů na nás vždycky vyrazila nečekaně nějaká veliká jachta, rozbouřila vlny a naše kocábka se mlátila na moři, div se nepřevrhla, zatímco ti na jachtě na nás vesele mávali. My se ovšem zatím už viděli, jak se pereme s vlnami a jsme nuceni doplavat na pobřeží vlastními silami. A tak jsme jim (aspoň já určitě) mávali poněkud méně vesele a nuceně.

Trojice ostrovů Lefkada, překrásný Zakynthos a úžasná Kefalonia (včetně těch ostatních, menších samozřejmě) je v podstatě seismickou zónou. Všechny ostrovy zakusily v minulosti zemětřesení s menšími či většími následky, častokrát byla zničena města i celé vesnice. Po přečtení popisu nejhoršího zemětřesení na Kefalonii v srpnu r. 1953, které bylo nazváno apokalypsou, kdy obyvatelé tehdy mysleli, že se jejich ostrov podle pověstí potápí, a volali na pomoc válečné lodě NATO – tehdejší účastníky vojenského cvičení u Malty, zatímco přeživší lidé čekali všichni na pláži, mi moje zbabělost zatím nedovolila ji navštívit, ačkoliv bych ji strašně ráda viděla i díky filmu o ní - Mandolíně kapitána Corelliho.

A tak jsem viděla kromě Lefkady zatím jen Zakynthos – tam jsem měla tu čest potkat se v moři osobně v Želví zátoce (pláž Laganas) s karetou – obří želvou, na tu pláž pravidelně snášejí vejce. Šlo mi o život, protože jsem se málem leknutím utopila – najednou se asi dva metry ode mne pod vodou objevil velký tmavý a kulatý stín. V tu chvíli nevíte, co to je, potápěčské brýle jsem neměla, abych se podívala (a nejsem si jista, kdybych se potopila a tváří v tvář stanula hubě karety, jestli by mi to nějak pomohlo). Začala jsem zoufale plavat ke břehu a pak mi to došlo, co to asi je – ohlédnu se a stín se stejnou rychlostí plavil ode mne. Asi jsme se lekly jedna druhé. Hlavně, že neplavala za mnou ! Nebylo to teda vůbec příjemné setkání, ale rodina mi pak zážitek záviděla.

Na Zakynthosu jsme  taky zažili (či spíše slyšeli) obrovské dunivé rány, až se trochu chvěla zem, o kterých jsem si nejdřív myslela, že to letadlo překonává zvukovou bariéru – ale ne, bylo to zemětřesení, jak nás při odletu informovala průvodkyně. Místní těm dunivým ranám už ani nevěnují pozornost. Ještě, že jsem tam žila v blažené nevědomosti a přičítala rány letadlům, jinak bych asi neměla moc klidné spaní a nocovala radši někde venku. V noci před zemětřesením tenkrát v r. 1953 na Kefalonii prý začali zoufale výt všichni psi a hýkat osli. Tady na Lefkadě v místě našeho pobytu i na Zakynthosu byly zřejmě už počty psů i hýkajících přežvýkavců eliminovány a možná, že i v současné době na Kefalonii…doba pokročila a kdo by nás tedy varoval, kdyby úřady zaspaly, ptám se ? Manžel na to, ať si prý s sebou vozím kanára…no dobrá a co z toho vyplývá ? Kdo se bojí, nesmí do lesa. A sedí na zadku doma v naší kotlině – nakonec, i tady vám může spadnout na hlavu třeba meteorit nebo něco z letadla, tak si vyberte !  :-))