Po smrti manžela čekalo na rodinu roční martyrium kolem nevelkého dědictví

Po smrti manžela čekalo na rodinu roční martyrium kolem nevelkého dědictví
ILUSTRAČNÍ FOTO: pixabay.com/silviarita

Dlouhých osm let se bývalá zdravotní sestra Jana z pražských Letňan dívala na to, jak její manžel Jan postupně ztrácí síly. Prvním varováním byla porucha řeči a zhoršující se chuť k jídlu. Nastal nekončící kolotoč vyšetření a návštěv u odborníků.

Na odhalení toho, co mu skutečně je, jsme stále čekali, ale diagnóza nikdy stanovena nebyla,“ říká. Manžel pak náhle zemřel a Janu i její děti čekalo roční martyrium kolem nevelkého dědictví.

„Díky tomu, že jsem se více než čtyřicet let pohybovala po pražských nemocnicích, věděla jsem, na koho se mám obrátit. Nebylo vyšetření, které bychom neabsolvovali. Naší jedinou nadějí byl nový ošetřující lékař. Vždy, když jsme u někoho zůstali v péči, vedlo to ke stereotypu v léčbě a nelepšícímu se stavu pacienta. S příchodem do nové ambulance či na novou kliniku přicházely nové diagnózy, které se postupně nepotvrzovaly. Manžel stále více chátral. Snad nejhorší bylo pozorovat, jak mozek vnímá a pracuje, ale on nebyl schopen vůbec mluvit”, uvádí Jana, která si nepřála uvést celé jméno.  

Poslední dva roky pan Jan potřeboval péči 24 hodin denně. Jana si blahořečila, že si vybrala právě zdravotnickou profesi. Pak musela na pár dnů využít služeb takzvané odlehčovací péče v domově seniorů. Denně za Janem dojížděla, zatímco řemeslníci upravovali jejich byt tak, aby měl Jan lepší podmínky k omezenému pohybu. Jenže pátý den Jan nenadále ve svém dočasném útočišti zemřel. „Měsíce a měsíce sledujete, jak vašeho partnera postupně opouští život. Usínáte a probouzíte se s myšlenkou na jeho odchod. Zdálo by se, že jste si na smrt již přivykli. Ale není tomu tak. Na příchod smrti blízkého člověka si totiž nezvyknete nikdy. Snad je příčinou i to, že se o smrti tak málo mluví, že zůstává jakýmsi tabu,“ konstatuje paní Jana. 

V případě úmrtí mimo domov se o první nutné kroky postará zařízení, ve kterém dotyčný skonal, což pro ni bylo určitou úlevou. Má i dvě dospělé,  velmi obětavé děti - nemusela tak jít na pohřební službu sama a mohla se s nimi radit o nezbytných přípravách pohřbu. Absolvovala s nimi i první návštěvu u notářky, která jim byla přidělena. 

Ještě za života manžela vše, co bylo možné, převedli na děti. Jan byl první, kdo manželku upozornil, ať převede všechny jejich finance na jeden účet a část hotovosti vybere. Bylo to moudré, protože účty ihned po oznámení úmrtí banky uzavřou a poslední záležitosti člověka nepatří k těm nejlevnějším.  

Děti byly přesvědčeny, že dědické řízení z výše uvedených důvodů proběhne rychle – předmětem dědictví v podstatě bylo jen dvacet let staré auto či zařízení domácnosti. To, co po nich notářka chtěla, je překvapilo. Chrlila další a další pokyny, co je třeba zařídit - podle paní Jany jim neporadila, jen je zahrnovala příkazy. Největší překážkou byl přepis dodavatele elektrické energie na vdovu a doklad o tom, že není domácnost za energie nic dlužná. Pěkný rébus je také čekal v bance. „Neměli speciální oddělení či dobře vyškolené úředníky pro případ vyřizování pozůstalosti. Naše poradkyně, k níž jsme chodili téměř třicet let, byla převelena na jinou pobočku. My jsme pokaždé novému úředníkovi vysvětlovali, co po nás notářka požaduje,“ rozhořčeně dodává paní Jana. 

Martyrium kolem dědického řízení trvalo téměř rok. Až po této době mohla paní Jana navštívit zařízení, v němž její manžel zemřel a věnovat mu pět set korun, které měl v peněžence, když tam přišel. Chtěla jim je darovat hned po jeho úmrtí, ale to nebylo možné, protože obsah peněženky byl součástí dědictví. Darovací smlouvu sepsala skoro rok po manželově smrti. Vdovský důchod, o který si požádala, se vyřizoval asi půl roku. Naštěstí se vyplácí zpětně od data úmrtí. 

Paní Janě se všemi záležitostmi pomáhaly její dvě děti. „Je s podivem, jak málo jsou úředníci ochotni pomáhat náhle ovdovělým lidem. Ta životní etapa je sama dost tíživá na to, aby ji zvládl každý sám,“ dodává paní Jana. 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
20 komentářů
Silvie1 Koutcká
Opravdu nepříjemná situace.. Nikomu nepřeji aby musel něco takového řešit.. V takových případech je nejlepší zjistit všechna svá práva: https://www.cikr.cz/sluzby/dedicke-pravo/ a obrátit se na odborníky, díky kterým se z takovéto situace lze dostat rychle..
Ludmila Janková
Proto jsem se vždy snažila být soběstačná, abych se nemusela na nikoho spoléhat. K tomu patřilo i mít našetřený dostatek financí- chápu ale, že ne každému se to podaří.
Dana Blešáková
Taky jsem něco podobného zažila jako mladší a upřímně řečeno to nikomu nepřeju.
Hana Rypáčková
Souhladím s Vladimírem. Ale auto a platby sem měla na sebe, zahrada dědictví po mém otci, takže jen odhad bytu. Děti mi daly plnou moc a nic nehtěly, tím se to urychlilo. Je to hnusné období a jen třeba , že něco opomeneš. Za rok mi přišlo oznámení, co se stalo se psem , napsaným na manżela. To brzy se starali...Musela jsem ho přepsat na sebe, vrátili mi poplatek a zaplatit jsem ho musela znova..A novou známku. Chudák pes je už s páníčkem..Prostě záleží na lidech...
Marta Horáková
..ale jo...plně tomu věřím. Tchán zemřel v únoru 2020 a teprve nedávno se začalo řešit dědictví a to i poněkud prapodivně. Na druhou stranu...,můj manžel zemřel před několika lety v dubnu a v červnu už bylo vše vyřízeno. Koncipientka mi byla hodně nápomocna. Byla jsem překvapena jak jednoduché bylo zplnomocnit mě, abych zastupovala své plnoleté děti (dcera žije trvale v zahraničí). To už vyřízení penzijního spoření kdy obmyšlenou osobou byla dcera, bylo doslova martýrium. Nekompetentnost, zmatenost, neochota...dcera nakonec musela přiletět domů. Jinak měla jsem její generální plnou moc, která obstála dokonce i na Poště a to je "stát ve státě". Takže možná je to i o lidech.
Zdenka Jírová
Podobné martýrium může nastat i při rozvodu nebo při přestěhování se.
Janka Novotná
Já jsem z Prahy. Manžel zemřel v únoru a až v říjnu mně byl přidělen notář s první schůzkou o dědictví na konec listopadu. Ve zvacím dopise byla stránka nařízení, co všechno musím předložit. Převody energií s doplatky a nedoplatky, doklad o tom, že náš byt je náš, výpisy z banky atd.. Ukončení dědictví bylo až za další měsíce v následujícím roce. A to se nejednalo o žádný velký majetek.
Jana Šenbergerová
Teď dumám, jestli jsem měla při vyřizování pozůstalosti velké štěstí na úředníky, nebo jsem všechny trable kolem něho vytěsnila z paměti.
Libor Trahnil
Moje dědické řízení u O.S. Praha 8 trvalo pouhých 15 let. Jsem lepší
Jitka Hašková
Já mám zkušenost ze září 2004, když mi umřela matka, byla jsem jediná dědička, matka zemřela v LDN a dědické řízení bylo ukončené do poloviny prosince téhož roku a dědila jsem družstevní byt po matce. Notářka byla vynikající, byla mi úředně přidělena. Bylo to vše v Praze, takže jsem nikam daleko nemusela cestovat.
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše