Musím upřesnit: nevadí mi jeho promiskuita, ale to, že s Mnémosyné neměl taky alespoň jednoho kluka. Z holek se totiž staly múzy neboli božské ochránkyně umění, ale protože neměly bráchu, logicky se nedostalo na umělecký obor z nejvýznamnějších a nejfrekventovanějších – na vaření. Skutečnost, že inspiračním bohem v této oblasti by musel být výhradně chlap, tedy múzák, není doufám nutné zdůvodňovat. Při vší úctě, milé dámy, ženská by to prostě nezvládla. Ano, ženy jsou velmi často vynikajícími kuchařkami, mnohé mají i vynálezecký potenciál a experimentátorskou odvahu, ale chybí jim jakási vyšší imaginace, cosi, co by se možná dalo nazvat gastronáboženská exaltace či kuchyňská nirvána. Ony sice vaří, ochutnávají, dotvářejí, ale nesní při tom. Pohybují se kolem sporáku racionálně, tu uchopí nůž, tu struhadlo, tu kvedlačku, kdežto chlapův pohyb je hononosný, rituální, slavnostní. Prostá kuchyně se mění v chrám, v ateliér, v rajskou zahradu Eden. On nekrájí, nestrouhá, nekvedlá, nýbrž provádí zenový obřad krájení, strouhání, kvedlání. A když se blíží okamžik konečného zrození pokrmu, chlapův dech se zrychluje, jeho zřítelnice se roztahují, dostává se do transu tančícího derviše. Strávníkům pak svůj výtvor předkládá s lehkým sebevědomým úsměvem triumfátora, neboť bezpečně ví, že naprosto nemůže nastat situace, že by to snad někomu nechutnalo.

Kuchtění je stoprocentně nejstarší umění (no dobrá, tak chcete-li, řemeslo) světa. Sice se to říká o prostituci, ale s tím já nesouhlasím, podle mě i pravěká šlapka si nejdřív uvařila chutnej kousek mamuta, než vyrazila do práce. A je to taky činnost dějinně věčná, vždy tu byla, je tu a vždy tu bude. Schválně si třeba skočte do nejbližšího knihkupectví a uvidíte, kolik metrů regálů zabírají kuchařky. Kamarád Mára, kterej je knihkupcem, říká: „Jó, kdo má dneska do zadku jen trochu veřejně známou díru, napíše kuchařku.“ Podle něj je nejvíc kupujou chlapi, což já si ale vykládám tak, že to jen náš mužskej tvůrčí duch si v nich hledá inspiraci k velkým individuálním činům. Nikoliv tedy návod. Vím, o čem mluvím, sám jsem si pár takovejch spisků taky koupil.

Dámy teď možná namítnou, že to se nám to invenčně tvoří, když vaříme pouze pokud na to máme náladu a ještě většinou jen líbivé specialitky, kdežto ony musí dennodenně standardně sytit hladový krk rodiny. Mají určitě pravdu, nicméně v tom netkví jádro pudla. Jde o filozofii a strategii niterného přístupu. O ono nedefinovatelné chvění kdesi v bludišti mužského duševna, které nám při vaření šeptá do mozků: „Hej, chlapče, nespokoj se s tím, čeho již bylo dosaženo! Učiň další krok v historii gastronomie! Zvedni tu výzvu! Zkus do toho prdnout ještě hořčici nebo chilli!“ A tak se roděj geniální vynálezy, jako napřiklad Jirkův becherovkový dip, do kterého si namáčíte chleba přikusovaný k romadůru. Nebo Robertův česneko kurkumový jogurt s gothajským salámem, a tak dále.

Ale vraťme se na Olymp. Zeus Mnémosyné synka prostě neupletl, múzák vaření (mohl se jmenovat třeba Metabolitidés nebo Gastromachros) neexistuje. Divím se, že to hromovládného nenapadlo už proto, že v tý jeho boží partě se stereotypně dlabala jen ambrosie a nektar. Bez fantazie, furt to samý, den po dni. No a my lidé si tedy musíme poradit sami, inspirativního múzického polibku nad hrnci a pekáči se nám nedostane. Škoda! Ačkoliv…, když tak o tom přemýšlím, takhle je to možná přece jen lepší. Představa, že vařím, čekám na políbení múzy a on si to přihasí obtloustlej Metabolitidés v bílé říze, mně vlastně moc neláká. A už vůbec ne, aby se mi po kuchyni potloukal, když vaří manželka a já třeba zrovna nejsem doma!