Jeho metodu lze označit zkratkou PSS (Přečtu-Smíchám-Sežeru). Příklad: Dočetl se, že cibule vedle jiných bohulibých účinků zkvalitňuje trávení a podporuje činnost žaludku a střev. Rozhodl se, že přesně tohle jeho tělo žádá, takže bádal dál. Dopátral se, že tutéž službu poskytuje i zázvor, jalovec, fenykl, pepř, muškátový oříšek, lněné semínko, máta, mateřídouška, lékořice, jitrocel, pelyněk, slunečnice a spousta dalších rostlin, semen a bobulí. Nakoupil všeho po pytlíčku, vhodil do mixeru, zalil limonádou Aloe vera a čínským čajem Pu-Erh, a vyrobil nevábně vypadající patlaninu, kterou roztomile nazval Čeněčkův univerzální gastroelixírek. Faktem, že my, jeho přátelé, jsme ji odmítli užívat a rozhodli se setrvat u staré dobré becherovky, byl velmi dotčen.

Cibule kuchyňská neboli Allium cepa je vůbec Čeněčkovou zásadní surovinou. Charakteristický je jeho výrok, že pro šťastnou domácnost je mnohdy cibule důležitější než manželka. Měl třeba období, kdy spával v tlustých ponožkách naplněných jemně nakrájenou cibulkou, anžto věřil, že to z něj vytáhne zlé toxiny. Jeho žena Eliška ale vhodnost tohoto opatření pro rodinné štěstí moc nepotvrdila: „Vypráskala jsem toho smraďocha z postele, chodil chrápat na gauč v obýváku!“

Dalšími oporami Čendovy sebeošetřovatelské alchymie jsou například jablečnej ocet, červená řepa, kefír, oleje olivový a kokosový, živočišné uhlí, kurkumin, křen, citrón a samozřejmě česnek. V poslední době taky horuje pro omega-3 mastné kyseliny, tedy hlavně rybí tuk, jakož i pro včelí produkty, tedy med, propolis a mateří kašičku. Na bázi těchto surovin dokáže namíchat vskutku neuvěřitelné nápoje, gely a pasty. Jeho běžnej den je striktně rozfázován aplikací ozdravných prostředků: Po probuzení si vymasíruje dásně kokosovým olejem a propláchne útroby směsí oleje olivového a citronové šťávy. Vzápětí si rozpustí krevní sraženiny výluhem křenu v červeném víně a dá si první cigáro, jehož špatné účinky ovšem předtím omezil kefírem. A pak již následuje řetěz požívání různých supersloučenin – proti cholesterolu, proti Alzeheimerovi, na klouby, na prostatu, na čisté dutiny, prostě na všechno. „Je to honička,“ povzdechl si nedávno u piva, „někdy už to nestíhám. Dneska třeba jsem zapomněl na uhlí.“ (Vždy před popíjením spolkne devět tablet Carbosorbu, prej kvůli hygieně trubek zažívacího traktu.)

My, Čeňkovi kamarádi, máme z jeho urputného lékárničení spíš empatickou srandu. Peťan to vyjádřil parafrázováním citátu J. W. Goetha (nebo A. Popea, to se neví). Podle něj Čenda jednou na smrtelný posteli řekne svému lékaři: „Dobré příznaky, doktore? Umírám na sto dobrých příznaků? No výborně!“

Kdo ale Čendovi bezmezně věří, jsou naše manželky, družky, přítelkyně. Při každé možné příležitosti mu ženské volají o radu, hodiny s ním debatují o kdejaké bolístce. Slavný je případ kámoše Standy, kterej usnul na pláži, šeredně se spálil a jeho Marie ho na Čendovo doporučení zabalila do tvarohu. Jenže trpící Staník dostal v noci chuť i na vnitřní léčbu, vyzunkl flašku vodky, a protože dostal opileckej hladíček, odmotal ze sebe ručníky a léčebný tvaroh sežral. Dodnes si to ani u Marušky ani u Čendy ještě nevyžehlil.

Teď má Čenda čerstvej problém. Na naší pravidelnou mariášovou seanci se dostavil s obrovskou náplastí, protože si rozdrápal nějakého beďara, ránu léčil směsí česneku, vaječného bílku a nálevu z  kysaného zelí, čímž si na půlce ksichtu způsobil sálavé požářiště. Ale uklidnil nás: „Mám to pod kontrolou, už si připravuju mast. To se nastrouhaj syrový brambory, vrazí se tam netřesk, třezalka, kysaná smetana, lístky z květu růže a heřmánek. Báječná věc.“ „Já bych tam šoupnul ještě mletý hovězí, pažitku a kečup,“ míní Jindřich. „A mísit by se to mělo za úplňku,“ upozorňuje Miloš. Čendův pohled náhle připomíná břitvu: „Nablblý dementní kecičky, pánové, že ano! Ale klídek, já vám na to něco namíchám!“