Krátce před promocí mi přišel ze studijního oddělení dopis, v němž jsem byla vyzvána, abych přednesla za studenty závěrečnou děkovnou řeč. Mé pocity byly rozporuplné. Na jedné straně jsem si považovala toho, že jsem byla vybrána právě já, na druhé straně jsem se obávala vystoupit před tak velkým množstvím lidí.

V té době předělávali v našem domě napětí ze 120 na 220 V. Den před promocí nám řemeslníci sbíječkou rozbili zdi, aby mohli vyměnit staré dráty za nové. S maminkou jsme se brodily v cihlách. V den promoce jsme se převlékly do společenských šatů a náležitě se upravily. Spolu s babičkou a dědou jsme se vydaly do Karolina na slavnostní událost.

Úkol jsem splnila. Už ani nevím, jestli jsem měla trému. Ale vím, že před zaplněnou Velkou aulou jsem mluvila bez přeřeknutí.

Po promoci jsme šli oslavit můj úspěch do nedaleké restaurace Moskva v ulici Na Příkopě. Doma jsme se s maminkou opět převlékly do pracovního a pokračovaly v úklidu.

Následující den mi řekl na fakultě můj oblíbený ruštinář s mírnou výčitkou v hlase: „Ale vy jste to četla. To Dáša P, která šla po vás, to říkala zpaměti.“ Zapýřila jsem se a coby omluvu jsem mu vysvětlila svou situaci. Jejda, mě vůbec nenapadlo, že bych se řeč měla naučit nazpaměť. A i kdyby nakrásně ano, při přípravě bytu na příchod řemeslníků a následném pobývání v bytě plném prachu a rozbitých cihel bych pro to neměla ty nejlepší podmínky.