„Počkej, jak to myslíš,“ vyslovuje Simona otázku, která bublá v nás všech. „Chceš tím snad naznačit, že jako odmítáš celoživotní plavbu na sladce šplouchajících vlnkách šťastného oceánu, kde pouze příznivý vlahý větřík si pohrává s plachtami a žene tvou loď do přístavu spokojenosti, ty starej vole,“ pokračuje v dotazování ve svém obvyklém poetickém stylu, kvůli kterému si vysloužila přezdívku „To naše básnické střevo“.

„Přesně tak, kamarádi,“ přikyvuje oslavenec Vilda. „Veliké grandiózní dlouhodobé štěstí totiž většinou nakonec vede jen k velikému grandióznímu průseru. O tom už mě život dostatečně poučil. Jak víte, študoval jsem kunsthistorii a byl jsem přímo naditej štěstím, jak budu v téhle branži celej život krásně působit. Ale lup ho, v posledním járu mě bolševik vyhodil, protože ségra vzala roha na Západ. Nebo jsem se oženil s Eliškou a prožíval s ní úplnej festival osobního štěstí, akorát mi trochu uniklo, že to už pár let táhne se svým šéfem v práci. Anebo moje děti. Byl jsem děsně šťastnej, jak si perfektně vedou a jaký jsou to slušný lidi, dokud se neporafaly, na koho bych měl přepsat chalupu. Nakonec se shodly jen na tom, že ten největší šmejd jsem já, takže jsem nikoho z nich už deset let neviděl. Jak říkám, veliký štěstí ať jde do háje, já chci štěstíčka drobná. Třeba že mi přijela tramvaj přesně ve chvíli, když jsem došel na stanici, nebo že na mě v sámošce vyšla poslední plechovka zlevněných fazolí v tomátě.“

Hleďme, hleďme, je tu hluboce lidská existenciální otázka. Rozproudila se diskuse. Naše Básnické střevo trvá na výhodnosti štěstí v globálním celoživotním rozměru. Melodramatickým altem deklamuje: „Vždyť je přece tak krásné, když tě šťastné slunce hřejivě hladí po tvářích a ty pod ním kráčíš s vědomím, že to pro tebe září, ty starej vole, a zítra, pozítří, za týden, za rok, prostě furt bude zářit zas…“ „Jenže při tom kráčení třeba najednou zjistíš, že jsi k obědu neměl sežrat zelnej salát, protože teď máš v břiše tsunami a jestli někde hodně blízko nejsou veřejný hajzlíky, půjde to štandopéde do trenýrek,“ přerušuje její procítěnou exaltaci Kamil zvaný Drsoň. „To pak rychle dáš před šťastným horkým sluncem nad hlavou přednost studené bílé míse pod zadkem. Pokud tě tedy potkalo to štěstí, že tam je.“

„Ty ale ve své malodušnosti lidského chrobáka nejsi ochoten rozlišovat mezi výsostným ideálem života ve stálém štěstí a obyčejnou jednorázovou přízemní klikou,“ rozčiluje se Simona. „Nějaké nadělání si do trenýrek přece andělovi štěstí z křídel brka nevyškube, ó jak se mýlíš, ty starej vole!“ Kdepak, naše Básnické střevo ve svém vznosně lyrickém argumentování nikdy nezklame, nicméně Drsoň Kamil taky není žádné ořezávátko: „Tak já ti povím, holčičko, jaký ingredience by měl mít šťastnej svět. Dokud v něm existuje zelný salát, měl by na každým hektaru stát alespoň jeden veřejnej záchodek, tramvaje by měly přijíždět zrovna když přijdeš na stanici, regály sámošek by měly bejt plný zlevněných fazolí v tomátě, když už uklouzneš na banánové slupce, neměl by sis hned zlomit nohu v krčku, když třeba přijdeš na naši poštu v Přípotoční ulici se složenkama, neměl bys hodinu čekat ve frontě, v síťce citronů bys neměl najít tři nahnilé a tak dál. Jo a taky by chlap měl mít tu, jak ty říkáš přízemní kliku, že si vezme holku, co to nepotáhne se svým šéfem v práci. Tím chci říct, že štěstí je součet dobrých drobných příběhů a ne nějaký šplouchavý vlnky, vlahej vánek v plachtách nebo hřejivý paprsky. Je to muška jenom zlatá, jak tvrdí klasik.“

Simona se zhluboka nadechuje k dalšímu plamennému projevu, ale nám ostatním je jasné, že pokračování v téhle disputaci nelze připustit. Ti dva jsou schopni porafat se jako Vildovi haranti o chalupu. Moderátorské funkce se ujímá sám oslavenec: „Heleďte, ukončete tohle dohadování. Platná pravidla člověčího štěstí stejně neobjevíte, ta si stanoví každej sám. A jestli mě naštvete, budu nešťastnej, objednám všem tady zelnej salát a nechám zamknout veškerý záchody v téhle hospodě, jakož i všechny další na hektar okolo. A teď se pěkně seřaďte a jeden po druhém předveďte, jaké jste mi k narozkám přinesli krásné dárky. Doufám, že budou takové, aby mne učinily globálně i jednorázově šťastným.“