Ilustrační příběh z minulého týdne: Stojím na autobusové zastávce, přišourá se malinkatá scvrklá stařenka ohnutá nad chodítkem. Třaslavým hláskem žádá informaci, kdypak nám to pojede, mě ale hlavně zaujalo její černé tričko. Má na něm zářivým patkovým písmem napsáno NEMLUV NA MĚ, MÁM OPUCHLÉ EGO! „To mi dali vnoučci k osmdesátinám, tak to nosím,“ odpovídá s dobrotivým úsměvem na můj uctivý dotaz.

Nastoupíme do autobusu a ejhle, tady je popsaných hrudníků a zad pravá úroda. Samozřejmě si všímám jen textů v češtině, jsem přece vlastenec a nějaká ta I FUCK …, I LIKE … a podobně mě nezajímají. Jsme v Čechách, tak holdujme české kultuře, né! Babča s opuchlým egem usedá vedle tetovaného drsoně, jehož nápis na prsou deklaruje: KŇYHY SYCE MOC NEČTU, ALE GDYŠ DÁM FACKU, JE TO DĚSNÁ RÁNA. Obrýlená puberťanda, sedící naproti mně, zase sděluje: NEJSEM OHYZDNÁ, JEN TAK VYPADÁM. Je tady i mladík, jenž nekompromisně na tričku oznamuje svůj společenský postoj: POLITIKU NEŽERU – ŽIJU ZDRAVĚ!

Trend popsaných triček evidentně zasáhl všechny věkové skupiny. Nedávno jsem potkal mateřskou školku na vycházce. Na začátku a na konci švitořícího konvoje paní učitelky, mezi nimi na vodícím špagátu asi deset kousků lidské drobotiny. Většinou v tričkách dekorovaných různými včelkami Májami, Ferdy mravenci, Křemílky, Vochomůrkami a další pohádkovou havětí. Ale i tady se na hrudníčku jednoho mrňouse skví nápis: POZOR, MÉ JMÉNO JE KALAMITA!

Původně jsem si lámal hlavu, kde se všechna ta ponápisovaná trička berou, kdo vymýšlí texty, která firma je vyrábí, kde se prodávají, ale bylo mi to rychle a názorně osvětleno. Na jeden veteránskej volejbalovej srandaturnaj nám totiž spoluhráč Jarda přivezl dresy s malebně vyvedeným logem SK POSLEDNÍ DECH a vysvětlil mi, že dnes už stačí nakreslit text na papír či ho naťukat na počítači a každá kopírovací provozovna vám ho na textil vytiskne. Takže v současnosti už spíš dumám o tom, co vlastně chtějí nositelé konkrétních nápisů svému okolí sdělit. Někdy je to jednoduché – například oznámení ŽIVÍM ŠEST HLADOVÝCH KRKŮ nebo VÁŠNIVĚ MILUJI SVOU TCHÝNI jsou jasná, ale jak si mám vysvětlit třeba záměr mladíka z naší ulice, který nosí na hrudi slovo SAKUMPRDUM. Chápu záměr pána, který má na tričku uvedeno MARX A ENGELS TO VĚDĚLI – PRÁCE JE MI ODCIZENA, ale nerozumím, co mínila půvabná slečna, již jsem nedávno potkal, když na sobě elegantně nesla lakonický nápis LUMBÁLNÍ PUNKCE.

Přiznávám, že nejsem nijak zvlášť nadšen z nápisů žertovných, respektive o žertování se pokoušejících. Už jsem viděl několik chlápků, kteří měli na zádech trička napsáno: JSEM PYROTECHNIK. VIDÍTE-LI MĚ BĚŽET, RADŠI UTÍKEJTE TAKY! Zřejmě to je nějaká sériová výroba, ale jak jsem řekl, že bych se z toho za břicho popadal smíchy, to ani náhodou! Taky neuznávám tričkové nápisy, které znevažují principy intimních mezilidských vztahů. Třeba dcera jednoho mého kolegy z práce s oblibou nosila na hrudi větu SVÝM MILENCŮM NEJSEM NEVĚRNÁ ANI S VLASTNÍM MANŽELEM. Vzpomínám, jak jsem se snažil tomu kolegovi naznačit jistou etickou pokleslost onoho nápisu, ale on mě odbyl tím, že ona ještě není vdaná, a že se přece jedná o proslulý výrok slavné francouzské herečky (myslím, že tenkrát mluvil o sladkém terči mladických snů mé generace – o božské Brigittce Bardotové).

Ať je to, jak je to, myslím, že nápisy na tričkách – ať zdařilé či méně povedené – jsou z celkového pohledu věcí pozitivní. Jsou totiž dalším prostředkem mezilidské komunikace. A lidi by spolu měli co nejvíc komunikovat, obzvláště v současném světě plném konfliktů a bezohlednosti. Takže, abych i já přispěl svou troškou do mlýna, hned zítra zajdu do nejbližší kopírovací provozovny a nechám si vyrobit tričko s nápisem LIDÉ, ŽIVOT NENÍ PEŘÍČKO, ČTĚTE FEJETONY!