Nechat kamaráda ve štychu je smrtelný hřích, takže účast u našeho štamgastského stolu v hospůdce U Růžičků je stoprocentní. Rudla přinesl počítač, kdyby jako bylo třeba vygooglit nějaké předpisy či zákony, František si připravil blok a propisku, abychom si mohli zapisovat nosné myšlenky a nápady. Viktor dokonce odmítl dát si svého obvyklého vstupního panáka rumu, neboť chce mít na to radění Pepovi jasnou hlavu. Atmosféra u stolu by se dala krájet, nervy všech jsou napjaté jak struny cimbálu. Pepa přichází s výrazem štvance ve své jindy radostné tváři a s pokleslými rameny poraženého muže. Usedá, noří ruku do igelitky a klade na stůl útlý svazeček papírů formátu A4. Do ponurého ticha zazní jeho hlas: „Pánové, jsem v hajzlu, voni ode mne chtějí pravdomluvnej životopis. Dali mi na to tenhleten formulář.“

Vzápětí se dozvídáme, že Pepa si na přilepšenou k důchodu sehnal džob nočního hlídače v kancelářském sídle jisté soukromé firmy. „Perfektní šolich, v podstatě jenom večer zkontroluješ, jestli je všude zhasnuto, zamkneš barák za posledním kravaťákem a pak si můžeš celou noc třeba luštit křížovky.“ Problém ovšem nastal v tom, že Pepa musel dobrovolně kývnout na jejich přání, aby vepsal všechny osobní údaje do dotazníku. „Já tu zašívárnu fakt chci, tak jsem jim podepsal, že pro vnitřní firemní potřebu se vzdám i ochrany citlivých dat a všechno uvedu podrobně a pravdivě. Voni by mi asi jinak ten flek nedali,“ konstatuje ustrašeně.

Úleva u štamgastského stolu je zjevná, tuto lapálii vyřešíme levou zadní. Pomůžeme Pepanovi, tomu starýmu chřestýšovi, sestavit takový životopis, že ve firmě si budou pochrochtávat rozkoší, jakého mají v noci na vrátnici krásného, pracovitého, morálně vyspělého a povahově harmonického dědouška. Rudla vypíná počítač, František schovává blok a Viktor si konečně objednává svého obvyklého vstupního panáka rumu. Jdeme na to!

Pepův dotazník na nás šklebí hladovou tlamu, která chce být nakrmena podrobnou a hlavně pravdivou potravou. Pro začátek se pouštíme do rubriky „Popište svou profesní kariéru“. Pravdou je, že Pepa byl vždycky chronickej fluktuant a nejmíň patnáctkrát změnil zaměstnání. Někde ho štvali, někde ho to nebavilo, někde ho vyhodili, někde mu dali víc peněz. Dlouhý soupis jeho zaměstnavatelů nepůsobí příliš důvěryhodně, takže ho okořeníme úvodním konstatováním: „Ve svém povolání jsem vždy usiloval o osobní profesní růst a využíval jsem veškeré nabízené možnosti k dalšímu rozvoji vlastní odbornosti.“ Podobné ochucující ingredience přisypeme i do rubriky „Byl jste někdy soudně trestán, pokud ano, uveďte proč.“ Tady má strohá pravda tu podobu, že v osmdesátém pátém roce Pepa vyfasoval podmínku za to, že při opilecké hospodské šťouchanici vyrazil tři řezáky příslušníkovi romského etnika. Tento fakt kořeníme větami. „Vždy jsem odmítal rasové předsudky a osobně se zúčastňoval akcí proti utiskování menšin. Minulý totalitní režim a jeho soudní systém to však posuzoval zkresleně.“

Stejnou metodu přisypávání ochucujících kořeníček uplatňujeme i v dalších rubrikách. Například skutečnost, že Pepa, když zrovna není na rybách nebo nemastí karty, tráví většinu dne povalováním se na gauči a civěním na televizi, balíme v dotazu „Jaké máte osobní záliby koníčky?“ do této podoby: „Systematicky z politologického pohledu sleduji v masových sdělovacích prostředcích globální světové události. Dále mne zajímá teorie her. Ve volných chvílích se také věnuji sportovnímu rybolovu.“ Třeba v rubrice „Byl jste někdy léčen na psychiatrii?“ jsme fakt, že Pepan byl pár týdnů ve cvokárně, anžto se pokoušel vysimulovat se přes hlavu z vojny, zakryli vysvětlením: „V devatenácti letech jsem byl kvůli své velmi intenzivní přípravě k dálkovému studiu na střední škole částečně postižen syndromem workoholického přepracování. Proto jsem byl hospitalizován k odpočinkovému režimu do léčebny.“

A tak dál, kořeníme Pepanův životopis na plný pecky. Tři rozpadlá manželství vysvětlujeme jeho vysokým, leč neopětovaným smyslem pro toleranci, v rubrice o zdravotním stavu zase zdůrazňujeme, jak pečlivě dodržuje periodicitu preventivních prohlídek a podobně. S výsledným dílem jsme spokojeni. Pepa je dokonce nadšen: „Kluci, moc vám děkuju! Tohle ti kravaťáci určitě sežerou! Jsem vlastně kvalitní dědek, že jó! A ani jsme nemuseli moc kecat, že jó! Určitě né víc, než se kecá ve všech životopisech, že jó!“