Určitě bych tu dokázal stát dlouho a kochat se roztomilým koncertem, jenže musím pelášit na středisko, abych tam zase netrůnil v čekárně dvě a půl hodiny jako minule. Nicméně mi ta písnička zůstává sedět v hlavě, do kroku si v duchu notuju, jak na ní přišel Pepíček a rozšlapal jí košíček… No jo, ale proč to ten chlap udělal, blikne mi náhle otázka. Sakra, vždyť takovej košík není zadarmo, i kdyby si ho Nanynka sama v zimních večerech upletla z vrbového proutí! A co vlastně je míněno tím, že ona trhala lupení, čili že nesbírala celé hlávky? Co se tam vlastně stalo? Jaký epický příběh to v sobě skrývá tenhle letitý dětský písňový hit?

Odrazme se právě od onoho natrhání pouhého lupení. Tady je hned dvojí vysvětlení: Nanynka kradla na cizím poli, a kdyby uřezávala kompletní bulvy, majitel by to poznal. Anebo potřebovala opravdu jen jednotlivé vnější lupeny, protože například hodlala vařit k obědu zelný list s nádivkou. Vzhledem k tomu, že chasník Pepíček byl po příchodu na místo evidentně ve vzteklém ničitelském afektu, přikláním se spíš k první možnosti, tedy ke krádeži. Pepa byl asi synkem právoplatného majitele pozemku nebo případně jeho zaměstnancem. Výklad, že to byl prostě jen nějakej ogar ze vsi, kterej přišel Nanynku balit, leč ona odmítla jeho chlípné návrhy, což ho rozlítilo, bych považoval za méně pravděpodobný, byť ne vyloučený.

Ale broďme se dál textem písně: Nanynka určitě není žádná ustrašená submisivní třasořitka. Je si plně vědoma svého občanskoprávního postavení, o čemž svědčí její ostré varování „Ty, ty, ty, ty to budeš platiti“. Opět tu máme více variant. Co konkrétně bude Josef platiti? Finanční náhradu za rozšlapaný koš? Pokutu za sexuální obtěžování? Nebo dokonce snad alimenty, neboť jeho erotický nátlak přece jenom nakonec došel naplnění a on si nedával bacha? Kdo ví, v těchto sekvencích je text zbytečně strohý a nechává zpěváka i posluchače v nejistotě.

Jak všichni víme, v dalším průběhu námi analyzované události dochází k hádce mezi jejími protagonisty: „Já to platit nebudu, radši se dám na vojnu!“ „Na vojnu se nedávej, truc rodičům nedělej!“ Zde si ale dovoluji upozornit na nevyváženou dynamiku debaty. Nanynka nejdřív svými pohrůžkami Pepíčka zažene do kouta, až on se v bezvýchodné tísni rozhoduje, že unikne možným následkům svého jednání vstoupením do ozbrojených složek. V ní se ale vzápětí probouzí určitý soucit a přemlouvá ho, aby tak neučinil. Odvolává se při tom sice na smutek jeho rodiny, ale mezi řádky jejího projevu tak trochu čteme, že ani ona nechce, aby narukoval. Možné je, že se jí ten chlapec líbí a tajně si na něj už dávno myslela. Také z toho cítíte tu dojemnou atmosféru vztahu dvou mladých lidí? Bohužel Nanynčin apel není Pepíčkem vyslyšen, na konci písně kategoricky prohlašuje: „Udělám, udělám, na vojnu se přece dám!“

Zamysleme se nad tím, jaký odraz může starý dobrý písničkový „evrgrýn“ Šla Nanynka do zelí zanechat v dušičkách malých zpěváčků a zpěvaček. Podle mě by je mohl poučit hned v několika aspektech. Současná Nanynka by si třeba mohla uvědomit, že když jde trhat lupení, je dobré mít s sebou kamarádku. Pokud krade na cizím poli, kámoška hlídá, aby nebyla přistižena majitelem či jeho zaměstnancem. Pokud nekrade a je při legálním sběru zelných listů obtěžována nějakým protivným chlapem, má aspoň svědkyni, která jí to před vyšetřujícími orgány dosvědčí. Anebo to, že když se ogarovi moc vyhrožuje, on zblbne a udělá nepředloženou kravinu. Pepíčci by zase mohli pochopit, že agresí se Nanynky moc sbalit nedají, že je lepší jim při sběru lupení košíček nosit, než ho hned rozdupat. A taky, že když tě ženská péruje, ještě pořád to s tebou může myslet dobře. No a konec konců i to, že jít na vojnu někdy nemusí být až tak špatný.

Těch poučení může být pochopitelně víc, ale mou analytickou mysl už zaujal jiný problém. Na zpáteční cestě ze střediska jsem totiž z oken mateřské školky slyšel, jak perličkové sopránky zpívají o psu, co skákal přes oves, a o myslivci s pérem na klobouku.