Arnošt Vašíček při svých výpravách za neodhalenými tajemstvími naší planety navštívil osmdesát zemí na pěti kontinentech a díky účasti na několika velkých námořních expedicích i četné ostrovy v Tichomoří a Indickém oceánu. Zajímá se o nerozluštěné archeologické nálezy, nevysvětlitelné úkazy a tajemné jevy, utajované rituály a legendy.

Pátrá především po obecně neznámých záhadách a senzacích, z nichž některé nesou punc světového unikátu. Jako první badatel se vydal po stopách sachamamy, gigantického hadovitého zvířete z amazonské džungle, odhalil tajemství prehistorické jeskyně Gargas, v Peru pořídil fotografie trpasličího humanoida a získal další fascinující materiály.

Jak zpodobňuje úvodní fotografie, na přelomu tisíciletí se na několika místech naší planety opakovaně objevili záhadní létající tvorové, jejichž vinou utrpěly desítky lidí neobvyklá zranění. Policie indického státu Utar Pradesh zaregistrovala v létě 2002 více než stovku podobných případů. Uprostřed noci se snášel z oblohy neznámý tvor, který při průniku do obydlených domů zanechával na tvářích a končetinách spáčů škrábance a popáleniny. Tajemný útočník dostal jméno Muchnowa – monstrum, škrábající tvář.

Exponáty do své sbírky, čítající přes dvě stovky různých tajemných předmětů, amuletů, fetišů a podobně, shromažďuje Arnošt Vašíček minimálně tři desetiletí. Originální předměty z autorových expedic doplňovaly kvalitní muzejní repliky a více než stovka barevných fotografií záhadných výjevů.

Některé jeho hypotézy a řešení záhad již byly vědecky potvrzeny. Vydal řadu knih (Tajuplné objevy, Utajený svět, Vesmírné přízraky, Záhady Orientu a další), natočil několik dokumentárních filmů a cykly Setkání s tajemnem a Planeta záhad. Pro Českou televizi napsal detektivní seriály Strážce duší, Ďáblova lest, Ztracená brána a Krev démona.

Již při vstupu do výstavní síně jsem pocítila podivné mrazení. Uvítaly mne dvě tajuplné postavy. Čarodějové, vlkodlaci ….? Nevím, ale nic příjemného to nebylo (foto v galerii).

Expozice Fantastických záhad byla rozdělena na tři části. Tou první byly záhady na pomezí reality a fantazie: pravěké rébusy, opičí lidi, tajemní trpaslíci, živé mumie, mořští či krokodýlí lidé, vesmírné přízraky, upíři, vlkodlaci a mnohé další.

Jedním z originálních exponátů je například japonská živá mumie sokushinbutsu. Mniši, toužící po tomto stavu, jedli po 1000 dnů pouze ořechy, semena, horskou zeleninu a podrobovali se těžkému fyzickému cvičení. Po dalších 1000 dnů požívali jedovatou mízu a kůru stromu kiurishu, aby ztratili veškeré tělní tekutiny. Zároveň pili čaj s vysokým obsahem arzenu, čímž zbavili tělo choroboplodných zárodků a zároveň udrželi „svalovinu“ na kostech. Poté sestoupili do podzemní komory, dýchali pouze pomocí bambusového stébla a meditovali, dokud nezemřeli. Po uplynutí další tisícovky dnů byl hrob otevřen a pokud bylo tělo zachovalé, byl mnich uznán mumií a vystaven v chrámu. Od konce 19. století je tento rituál oficiálně zakázán.

Dalším z taháků výstavy byly tajemné lebky.

Vědecká rekonstrukce lebky prehistorického hominida Gigantopitheca, který žil ještě před 300 000 léty a dosahoval výšky téměř tří metrů. Někteří badatelé se domnívají, že bigfoot a yetti jsou vzdálenými potomky tohoto skutečného obra.

Kontrastem byla lebka trpasličího člověka z indonéského ostrova Flores. O této rase, dosahující v dospělosti výšky necelého jednoho metru, se dodnes téměř nic neví.

Několik svědků popisuje setkání s nebezpečnými tvory, jejichž hlavy pokrývaly zvláštní výrůstky a tvářím dominovaly výrazné čelisti s velkými zuby. Dosud není jasné, zda jde o neznámý druh pozemského živočicha nebo o vetřelce odjinud …

 V roce 1929 byly v peruánském Paracasu objeveny prodloužené lebky o délce čtyřicet až padesát centimetrů s neobvykle plochým čelem. Ukázalo se, že jde o nový typ humanoidního tvora, značně se lišícího od Homo sapiens, neandrtálců či denisovanů. Tito jedinci byli biologicky tak odlišní od lidí, že se s nimi nemohli ani křížit. Kdo byli paracalští lidé? Vyhynulá vývojová větev nebo návštěvníci z vesmíru?

Nad některými exponáty, převážně z exotických lokalit celého světa, mne doslova jímala hrůza. Přímo s posvátnou úctou jsem zkoumala etnografický materiál od různých přírodních kmenů včetně připomínek časů a rituálů různých šamanů či čarodějů, kouzelných amuletů a masek přes pátrání po neznámých tvorech a paranormální úkazy až k důkazům o návštěvách mimozemské civilizace.

Centrální a jihovýchodní část Srí Lanky dodnes obývá posledních čtyři sta příslušníků kmene Védů, kteří jsou ojedinělými potomky prvotních lidí. Jejich předkové své luky a šípy nepoužívali jen k lovu, ale především na obranu před velice agresivními tvory, kteří se částečně podobali orangutanům. Měli červenohnědou srst, křivé chlupaté nohy a obrovské ruce (na snímku jeden z prstů). Po zemi chodili vzpřímeně. Dodnes se nepodařilo rozluštit, kde se vzali a kam nenávratně zmizeli. 

Nechyběla svědectví o setkání s mimozemšťany včetně detailních popisů, podle nichž byly zhotoveny jejich podobizny. Unikátním nálezem z Turecka je model létajícího stroje či snad přímo rakety, s kosmonautem, vyřezaný z pórovitého lávového kamene o délce cca 16 centimetrů (dole uprostřed). Dle odborných expertíz byl zhotoven před více než 4500 lety.

Před 7000 lety obyvatelé Tell al-Ubajdu na území dnešního Iráku vytvářeli sošky mužů a žen s ještěří hlavou. Dodnes není vysvětleno, koho měly představovat. Návštěvníky z hvězd? Neznámou ještěří rasu? Nebo jde jen o monstra, stvořená fantazií tvůrců? Zprávy o setkání s humanoidními bytostmi, podobnými ještěrům, se dosud dochovaly u indiánského kmene Hopi v Severní Americe.

Druhý sál byl věnován největším historickým otazníkům z dějin světa. K nahlédnutí byly dvě nejzáhadnější knihy lidských dějin - Voynichův rukopis a Codex gigas neboli Ďáblova bible.

Jednou z nejtajemnějších knih světa je i Voynichův rukopis, unikátní středověké dílo, napsané zatím neznámým jazykem i písmem, které se doposud nepodařilo rozluštit žádnému ze světových kryptologů. Nacházejí se zde stovky ilustrací neznámých rostlin, neobjevených souhvězdí, podivných předmětů a další záhady ... Podle Arnošta Vašíčka je v knize ukryta i mapa staré Prahy se vstupem do paralelního světa. Na základě radiokarbonové metody je doba jejího vzniku datována do let 1404 až 1438. Jejím prvním vlastníkem byl pražský alchymista Georgius Barschius, žijící na počátku 17. století. V roce 1912 ji koupil americký obchodník polsko-litevského původu Wilfrid Michael Voynich, po němž je kniha pojmenována.

Codex gigas neboli Ďáblova bible je je největší rukopisná kniha na světě. Je vázána v dřevěných deskách potažených světlou kůží, opatřených kovovým zdobením. Rozměr desek je 920 × 505 × 220 mm. Původně obsahoval 320 pergamenových listů, tedy 640 stran. Osm listů bylo vyříznuto, není známo kdy, kým a proč. Odstraněné listy pravděpodobně obsahovaly řeholní pravidla benediktinského řádu. Hmotnost knihy je 75 kg a odhaduje se, že na výrobu potřebného pergamenu bylo spotřebováno 160 kůží oslů nebo mezků. Podle legendy ji napsal ve 13. století mnich v benediktinském klášteře v Podlažicích u Chrudimi, který se údajně v Basileji seznámil s tajemným mágem Michaelem Scottem. Ten jej měl zasvětit do temné magie a uctívání Satana. Po jeho návratu domů se vše dozvěděl opat, a aby se provinilý mnich vyhnul přísnému trestu zazdění zaživa, slíbil, že napíše za jedinou noc největší knihu, obsahující všechny vědomosti světa. O půlnoci mu však bylo jasné, že úkol nemůže zvládnout, proto zaprodal svoji duši ďáblovi. Ten za něj celé veledílo sepsal, proto mnich z vděčnosti přidal do knihy ďáblův obrázek. V roce 1648 ukořistili Ďáblovu bibli Švédové a odvezli ji do Stockholmu. Od té doby je uložena v královské knihovně a přes opakované žádosti se ji nepodařilo získat zpět do České republiky. Od září 2007 do března 2008 byl zapůjčena na výstavu v pražském Klementinu.

Doposud neobjasněné historické otazníky panují i kolem zkázy bájné a tajemné Atlantidy či vzniku nejstaršího chrámu světa El Castillo, postaveného kmenem Mayů v letech 700 až 1300 po Kristu. Byla v blízkosti Araratu skutečně nalezena Noemova archa? Objevili Vikingové již pět set let před Kolumbem? Podle starých ság dopluli již v roce 875 ke Grónsku a o sto let později jej osídlili. Potvrzují to archeologické nálezy skandinávského sídliště. Kde se na peruánské keramice vzaly vikingské artefakty?

V roce 1929 došlo v Istanbulu k naprosto unikátnímu nálezu. Mapa na gazelí kůži z roku 1513 z majetku slavného tureckého admirála Piriho Reise znázorňuje nejen pobřeží západní Evropy, Afriky, ale i Jižní Ameriku a další části zeměkoule, které byly v oné době naprosto neznámými oblastmi. Odborníci, kteří tuto mapu zkoumali, nenalezli do dnešních dnů odpovědi na otázky, na základě jakých poznatků admirál tuto mapu nakreslil. Odkud získal informace o novém kontinentu? Podle čeho zakreslil jezera a hory v Kanadě, které byly v r. 1513 ještě neznámou zemí? Jsou zde například Falklandy, objevené až na konci 16. století, obrys Antarktidy, ovšem bez ledového příkrovu, venezuelský záliv, Amazonka, pobřeží Jižní Ameriky až po Hornův mys. Je více než zřejmé, že podklady pro tuto unikátní mapu musely být získány při pozorování Země z hodně velké výšky … z letadla či mimoplanetárního stroje …

Pověstné kohau rongo rongo je jedním z nejtajemnějších písem všech dob. Už samotná jeho existence je těžko pochopitelným jevem. Nikdy v Oceánii ani ani na kontinentech, s nimiž sousedí, nikdy skutečné písmo nebylo. Proč se tedy objevuje zrovna na Velikonočním ostrově? Nejosamělejším a nejopuštěnějším místě na světě, vzdáleném tisíce kilometrů od nejbližších sousedů?

Pro mne osobně byla nejzajímavější poslední část výstavy, vyprávějící o záhadách jindřichohradeckého regionu, kam Arnošt Vašíček jezdí často přednášet.

Podle jeho slov je jedním z nejzajímavějších míst na světě kostel svatého Jana Křtitele v Jindřichově Hradci se svými tajemnými malbami na stěnách. Dosud nikdo nedokázal rozluštit, co je v nich zašifrováno.

Poměrně nedávno badatel narazil na další záhadu. Podle zaznamenaných výpovědí konkrétních lidí docházelo v 17. století v hradní pekárně ke každodennímu zjevování duší z očistce.

Na počátku prosince 1648 se v pekárně jindřichohradeckého zámku začaly v noci ozývat zvláštní zvuky. Pekař Řehoř Exellius později spatřil dvě svítící postavy. Aby si ulehčily trápení v očistci, požádaly o odsloužení mše a rozdáním chleba chudým. Naléhavost své prosby podpořily otisky svých rukou na několika předmětech. Postupně se začaly objevovat i další duše, a to nejen v pekárně, ale i při mších v kostele.

Velice mne zaujala současná fotografie děvčátka na zahradě nedaleko Nové Bystřice, za níž je patrná tajemná postava s vojenskou přilbou na hlavě. Dle výpovědi několika svědků tam v době fotografování nebyla. Zvláštní je, že v místě dnešní zahrady prý v dobách třicetileté války probodl jeden ze švédských vojáků dítě v náruči ženy, která se chtěla spasit útěkem. Nebohá žena vojáka na místě proklela.

A jak si třeba vysvětlit kamenný déšť nad Studenou?

Součástí expozice na jindřichohradeckém zámku bylo i promítání filmů. V prvním pod názvem ,V obklíčení duchů’ hovořila bývalá knihovnice z Nové Bystřice o výše uvedené legendě o zjevování se švédského vojáka z doby třicetileté války.

V dokumentu s názvem ,Tajemství templářů’, se návštěvníci dozvěděli nejen o tomto řádu, ale i o jejich možné vazbě na jindřichohradecký region. Dále pak o malbách v již zmíněném kostele sv. Jana Křtitele, komnatě duchů a věštění v zámku ve Stráži nad Nežárkou a další zajímavosti.

Bafomet (Babhomet) je jméno nejasného původu. Považuje se za zkomoleninu muslimského proroka Mahomeda, starofrancouzsky Machomet. Obviněním z uctívání Bafometa byli tudíž templáři nařčeni z konverze k islámu. Templáři během procesu popsali Bafometa jako modlu v podobě mužské či ženské vousaté hlavy děsivého vzezření, zhotovenou ze dřeva nebo z kovu, s vyrytými znaky v podobě hada, zlomeného kříže, egyptského klíče života a smrti, vrhcábnice, svícnu se sedmi rameny, slunce, měsíce a arabských nápisů. Vzhledem k tomu, že se jednalo o výpovědi, vynucené na mučidlech, označuje dnes většina historiků proces s templáři za vykonstruovaný.

Protože jsem člověk, věřící na věci mezi nebem a zemí, užila jsem si prohlídku exponátů opravdu do sytosti. Ať si o různých záhadách myslíme cokoli, neoddiskutovatelným faktem zůstává, že naši dávní předkové byli svědkem mnoha událostí, které nejdou logicky ani vědecky vysvětlit. Zatím ….