Tomáš Polák
„<p>Mám návštěvu. Na tři dny. Sestřenice Ljuba a její kolegyně z práce Marcela přijely do Prahy vyřídit nějaké ouřední záležitosti, a že prej u mě dvakrát přespěj, proč by prej platily hotel když já bydlím sám a… „tak holt ty budeš dvě noci chrápat na gauči v kuchyni, dědku, to tě nezabije, vid.“</p>“
Tomáš Polák
„<p>Brouzdám po antikvariátu a zaujal mě hřbet knížky s titulem „Citové vydírání. Jak ho rozpoznat a ubránit se mu“. Tak tohle mě teda zajímá, zrovna nedávno jsme s klukama ve vinárně na téma citového vyděračství vědecky debatovali. Takže tahám knihu z regálu…</p>“
„<p>Luboš je posedlej svým osmiletým vnukem. Při každý příležitosti nadšeně vypráví, jak Kubíček krásně sáňkuje, jak spapal pět knedlíků, jak dostal jedničku z vlastivědy a podobně. Nevadí nám to, jen Láďa občas pronese ironický dotaz: „Tak jakpak se nám Jakoubeček dneska vykakal?“</p>“
„<p>Jaruna je dobrá duše, něco jako Svatá matka Tereza. Kde může, tam pomáhá, naše parta by bez ní byla ochuzena o hluboce lidské události. Uvařila nám například ranní česnečku po divoké oslavě Karlových narozenin, Mirdovi zkrátila kalhoty, Milošovi připomněla svátek jeho ženy…</p>“
„<p>Jarda odchází do důchodu. Je mu pětasedmdesát, dělal spoustu let navíc, celej život na jednom fleku, v muzeu malebného středočeského města. Odmakal tam přes půl století, najednou ale řekl: „Dost, končím, je nejvyšší čas, už jsem tam pomalu jeden z nejstarších exponátů.“</p>“
„<p>Jak na Nový rok, tak po celý rok – tuhle pověru nebo co to vlastně je, zná každý. Stala se předpisem k užívání 1. ledna. Uvědomil jsem si to, když při silvestrovském mejdanu kámoška Jája spráskla ruce se slovy: „Já káča pitomá zapomněla koupit mouku a doma nemám ani špetku. No to je malér!“</p>“
„<p>Tentokrát to Slimák Franta fakt přehnal! Jsme schopni mu tolerovat pomalost při obsluhování hostů – z té se ostatně zrodila i jeho přezdívka – jsme smíření i s jeho někdy nejapným vtipkováním, ale co je moc, to je moc. Touhle rezervační cedulkou na našem stole už překročil čáru!</p>“
„<p>Rok cválá do cílové rovinky a přivezl s sebou okamžik, kdy mnozí z nás provedou obligátní úkon, totiž zakoupení diáře na rok přicházející. Nevím, jak jsou na tom ostatní pánové dědkovského věku, ale pro mě je to jen periodicky se opakující zbytečný čin, dokonce bych řekl, že jsou to vyhozený prachy.</p>“
