Vratislava Hofmanová, redakce
Vratislava Hofmanová
„<p>Upřímnou soustrast. To je věta, kterou téměř každý vysloví, když se dostane do kontaktu s člověkem, kterému zemřel někdo blízký. Ale co dál? Mlčet? Mluvit? Co říkat? Utěšovat?</p>“
Vratislava Hofmanová, redakce
„<p>O víkendu jsem ujel dvacet kilometrů. Dneska jsem šlapala na rotopedu nepřetržitě půl hodiny. Letos musíme znovu do Řecka, chceme mít navštívených deset řeckých ostrovů, chybí nám ten desátý. Příští měsíc musím zhubnout tři kila.</p>“
„<p>Jsi nemožný. Jsi pitomá. Tomu nerozumíš. No jasně, zase jsi to zvorala. Takové věty se poměrně často objevují v komunikaci partnerů.</p>“
„<p>Lidé většinou vyrážejí k moři v plné sezóně nebo v září až říjnu, kdy je jistota teplé vody nejvyšší. Je však nemálo těch, kteří po zimě už takzvaně nemohou vydržet a pokukují po termínech květnových a červnových. </p>“
„<p>Zahrádka, možnost si posedět venku, milé sousedské vztahy, klid. Nebo řada možností se vzdělávat, bavit, pohodlně nakupovat, žít aktivně. Něco nabízí život na venkově, něco naopak život ve městě. Kde je lepší žít, když člověk zestárne?</p>“
„<p>Zatočte s vráskami. Bojujte proti stárnutí. Věk je jen číslo. Sedmdesátka je nyní totéž, co bývala padesátka. Tyto věty se staly běžnou součástí života. Ale běda, když se nad nimi posluchač zamyslí. Vždyť to jsou nesmyslná slovní spojení.</p>“
„<p>Kdo neumí anglicky, má to v dnešní době těžké. Kdo umí, má to těžké také, protože mnohé anglické výrazy se není používají značně zkomolené. Čím je člověk starší, tím častěji se dostává do situací, ve kterých si připadá, že neví, kdy na něj někdo mluví česky nebo anglicky.</p>“
„<p>Neformální ležérní oblečení se zabydlelo v šatnících zralých dam jako nikdy dříve v minulosti. Souvisí to s tím, že lidé vyššího věku sportují, jezdí na výlety, zkrátka žijí aktivně.</p>“
