Vratislava Hofmanová, redakce
Vratislava Hofmanová
„<p>Proč zaměstnavatelům připadají padesátiletí lidé nepoužitelní? Změní se to někdy? Je to lež, když v životopise zatajíme věk? Téma, o kterém ví Jana Yahoda dost. Tato žena má za sebou skvělou kariéru v nadnárodních společnostech i poznání, jaké to je, když vám dá někdo najevo: Jste pro nás stará.</p>“
Vratislava Hofmanová, redakce
„<p>Je pravda, že některé potraviny dokážou ovlivnit to, zda vypadáme a cítíme se mladší. I v Česku už proto frčí anti-agingové kuchařky a kurzy vaření. Teď jde o to, udělat si jasno, co jsou triky prodejců takzvaně zázračných potravin, kterými se z nás snaží vytáhnout peníze, a co opravdu pomáhá.</p>“
„<p>Pro dobrotu na žebrotu. Toto prastaré pořekadlo nabylo v této době nový význam. Mezi lidmi vyššího věku přibývá těch, kteří nezvládají platit dluhy. Ale proč se zadlužili? Chtěli pomoct vnukům, dětem, rodině.</p>“
„<p>Obvykle se bere za samozřejmost, že matky předávají své zkušenosti a dovednosti dcerám. Ale užitečné může být tuto samozřejmost obrátit. Co když se starší dámy mají co učit od svých dospělých dcer?</p>“
„<p>Říká se mu věčné město a také v jeho souvislosti často padá věta, že by jej každý měl aspoň jednou v životě navštívit. Mnozí si řeknou, že chození po památkách je ve vyšším věku únavné, že jde o příliš velké město, že se v něm člověk neznalý jazyků sám těžko zorientuje. Opak je pravdou, Řím je město přátelské.</p>“
„<p>Stane se z bouřliváka ke konci života rozvážný klidný chlapík? Z panovačné semetriky tichá hodná paní? Nebo naopak z milé slečny ježibaba, která trápí celou rodinu? To, zda se s léty mění povaha, je další téma, které zajímá čím dál více vědců.</p>“
„<p>Je to velké letní téma. Hlídání vnoučat, psů, koček, papoušků, morčat. Málokdy jindy v roce jsou prarodiče tak žádaní a hýčkaní jako v létě. Někteří se na prázdniny a na vnoučata těší, berou hlídání jako samozřejmost. Ale pro někoho to je nutná povinnost či dokonce otrava. Vnoučatům však většinou bývá s babičkou a dědečkem dobře.</p>“
„<p>Ten výraz rozděluje společnost na dva tábory. Členové jednoho tvrdí, že fotit jídlo, které jsme si uvařili nebo objednali v restauraci je úchylné a nesmyslné. Ti druzí to vidí opačně: Když si něco uvařím nebo koupím, mám z toho radost a chci se známým pochlubit, jak je to krásné, dobré, jak skvěle se mám. Tak snímek zavěsím na sociální sítě nebo ho ukazuju přátelům.</p>“
