Lucie nechápala, co se stalo. Ten Martinův divný výraz, jeho slova! Co to má všechno znamenat? Ještě nedávno jí říkal miláčku, zlatíčko, ujišťoval ji, jak moc ji má rád!
Lucie se zabrala do vzpomínek.
S Martinem se seznámili před pěti lety na jednom z výletů s kamarádkami Klárou a Jitkou. Zastavily se tehdy v restauraci na oběd, a on tam seděl se svými přáteli. Napřed si ho ani nevšimla, dokud do ní nestrčila Klára. Jestli si prý všimla toho krásného kluka, co sedí támhle v rohu a pořád civí jejich směrem. Lucie se po něm ohlédla a zrudla. Kluk se při jejím ohlédnutí nepatrně pousmál a díval se jí přímo do očí.
„Tý jo,“ vyhrkla Jitka, „Kláro, on nečumí na tebe, ale na Lucku!“
„No právě,“ pronesla trochu otráveně Klárka, dosud považovaná svým okolím i kamarádkami za nejhezčí z nich. „Kouká na Lucku, a ona si ho ani nevšimla! Lucko, co na tobě vidí? Normálně si tě kluci skoro nevšímají!“
„Nech ji na pokoji,“ zastala se Jitka rozpačité Lucie. „Není žádná ošklivka, nevím, proč by se také klukům nelíbila!“
„No, jasně, to já jen, že tohle je kluk, co by se mi také moc líbil,“ zacouvala ihned Klára. „Lucko, promiň, já to tak nemyslela!“
Lucie mlčela a rýpala vidličkou v talíři. Kluk se jí také líbil, ale vlastně nevěděla, jak se zachovat. Pak ale hrdě zvedla hlavu, podívala se do kouta, usmála se, uchopila příbor a pokračovala v jídle. Mládenci se po chvíli zvedli a zamířili k východu. Lucka jen pokradmu sledovala, jak ten tmavovlasý cestou k východu zaváhal, ohlédl se jejím směrem, ale nakonec nic neudělal a odešel.
„A je to,“ řekla Jitka, když za se nimi dveře zavřely. „Lucko, já jsem fakt myslela, že ten kluk za tebou přijde.“
Dojedly, zaplatily a šly. Hned za dveřmi restaurace kluky znovu uviděly. Seděli na lavičce pod velkou lípou a o něčem vášnivě diskutovali. Martin si děvčat všiml první. Přestal gestikulovat a zadíval se přímo na Lucii. Pak vstal šel k ní a zeptal se.
„Holky, šly byste s námi na fotbal? Potřebujeme někoho, kdo by nám fandil!“
A holky šly.
Martinův tým tehdy vyhrál a z nich se stal nerozlučný pár. A Martin jí pak tvrdil, že hned, jak ji poprvé uviděl, věděl, že ona je ta pravá.
Lucie s jemným úsměvem vzpomínala dál. Jak jí Martin říkal, že je jeho blond princezna. Jak jí nosil na každé rande nějakou luční kytičku, a podle toho byla ten den jeho kopretinka, chrpa nebo dokonce jednou i kopřiva. Tu kopřivu jí přinesl, když den před tím s rozpaky odmítla jít s ním do jeho bytu. Znali se jen měsíc, a to se Lucce zdálo ještě moc krátké na bližší seznámení. Martin ji tou kopřivou plácl, Lucie před ním prchala, a pak se jí podařilo z kopřivového trsu také utrhnout jednu lodyhu s velkými zelenými listy. Honili se navzájem, Lucka se mu schovávala za keříky ve skupinách rostoucími na zelené louce, dělali si ze sebe legraci, kdo že má lepší kondici. Až nakonec za jedním z těch keříků Lucka zakopla o trs trávy a upadla. Martin už byl těsně za ní, nečekal to a padl na ni. Podívali se na sebe a rozesmáli. Bylo pozdní jaro, sluníčko hřálo, někde vysoko na nebi zpíval skřivánek a tak se tam stalo, co se stát mělo. Když pak Martin zjistil, že Lucka byla ještě panna, měl o ni docela starost. Úzkostlivě se vyptával, jestli ji to moc nebolelo, že nevěděl …, že kdyby věděl…
Druhý den jí zase přinesl čokoládu a květiny, tentokrát to byly růže z květinářství. A řekl jí, že ji má rád a že až dodělá Lucka školu, hned se vezmou. Lucka promovala na jaře druhého roku a v září se z ní pak stala paní Nováková
Na svatbě byly i obě Lucčiny kamarádky. Jitka jí byla za svědka, Klára za družičku. Pak Klárka chytila kytici a smála se, že teď je na řadě ona.
„Už se s nimi vlastně vůbec nevídám,“ uvědomila si najednou Lucie smutně. „Nechtějí chodit za mnou se do bytu, protože jim Martin a jeho chování, hlavně ty jeho různé posměšné poznámky, vadí. A já se vlastně nikam sama nedostanu. Chodím jen do práce, domů, občas zajdu s Martinem na hřiště nebo k jeho matce… Už ani nikam na výlety do přírody spolu nechodíme, prý je z práce unavený … a já bych se měla víc věnovat domácnosti ... a jemu. Co se to vlastně se mnou stalo? Jak k tomu došlo?“ mračila se Lucka.
Jak se mohl z jejího milovaného muže stát diktátor, který ji urážel, odradil jí kamarádky, kontroloval jí čas a peníze – a ona si toho ani vůbec nevšimla?
„Všimla, ale nebrala jsem to moc na vědomí,“ přiznala sama sobě Lucie. „Ale takhle to opravdu nejde! Hned zítra si s ním promluvím,“ umínila si pevně. „I o tom, jak to myslel s tím, že on dítě mít může!“
………………………...
Druhý den cestou ze školy se jen krátce stavila v krámku na rohu, nakoupila a spěchala domů. Rozhodla se uvařit Martinovi večeři, otevřít láhev vína a pak u skleničky navodit téma k hovoru. Dala péct maso, čistila brambory a zeleninu, svátečně prostřela stůl, a neustále v duchu přemílala, jak hovor začít, co říci, aby jí Martin rozuměl, aby pochopil, o co jí jde.
„Vždyť my už spolu ani neumíme normálně mluvit,“ pomyslela si při snaze najít ta pravá slova. „Já se bojím, že mi rozumět nebude chtít!“
Přehlédla prostřený stůl, poopravila nakřivo položenou vidličku a čekala.
Jenže Martin nešel. Už bylo osm večer, devět… V deset hodin se Lucie, unavená neustálým přehráváním si možných situací a Martinových reakcí, rozhodla dál nečekat. Stůl i jídlo nechala být, nalila si skleničku červeného a pustila si televizi.
Probudil ji nějaký hluk. Chvíli se zmateně rozhlížela, než poznala, kde je. Za prosklenými dveřmi do předsíně bylo rozsvíceno.
„Martin přišel,“ pochopila a podívala se na hodinky. Ukazovaly půl druhé.
„Tak pozdě? Kde byl?“
Martin stál na jedné noze, druhou se snažil strčit do domácího pantofle.
„Je opilý!“
Lucie stála mezi dveřmi a pozorovala ho.
„Chceš pomoc?“ zeptala se tiše, když viděla jeho marnou snahu. Martin se k ní obrátil a něco zablekotal.
„On je ale totálně na mol!“ překvapilo ji. Takhle Martina ještě nikdy neviděla. Bezeslova přistoupila a pantofel mu nazula. Pak ho uchopila za paži, aby mu pomohla s chůzí. Martin se ale bránil.
„Ne, ne, Alenko!“
„Alenko?“ zatrnulo v Lucii.
„Kdo je Alenka?“ zeptala se. „Já jsem přece Lucka, Martine!“
„Ne, ne, Lucka ne!“ blábolil zase Martin. „Lucka, cuchta,“ zazpíval falešným hlasem. Lucie už mlčela. Dovedla Martina do ložnice a převalila na postel. Pantofle vydaly plácavý zvuk, když mu je stáhla a hodila na zem. Martin okamžitě usnul. Lucie stála vedle a dívala se. Ostře vnímala každý zvuk kolem sebe. Plácnutí bačkor, Martinovo pochrupování, tiché hučení ledničky v kuchyni.
„Alenka… Lucka cuchta…“ v hlavě jí rezonovala ta tři slova neustále dokolečka, stále hlasitěji a hlasitěji.
„Kdo je Alenka,“ křikla zoufale na Martina, když ten hlas už nemohla vydržet. Martin se na okamžik probudil. Otevřel oči a posadil se. Rozhlédl se a podíval se na Lucii.
„Co tu děláš? Rozvedu se. Vezmu si Alenku. Budeme mít dítě. Ty jsi prostě… jenom...“ nedořekl, znovu se svalil na polštář a usnul.
.......................
Hned ráno Lucie zavolala do školy a omluvila se, že nepřijde. Že si na jeden den bere dovolenou ze závažných rodinných důvodů. Pak seděla v kuchyni a čekala. Bylo už skoro devět hodin, když se z ložnice ozvaly nějaké zvuky. Martin se probudil, a když zjistil, kolik je hodin, vyskočil z postele a vlítl do kuchyně. Napřed na Lucii zařval, proč ho neprobudila. Ale rychle schlípl, když viděl její upřený pohled.
„Nevím proč bych tě měla budit,“ začala klidně Lucie, ale uvnitř v sobě cítila neklid a napětí. „Včera jsi přišel až hodně pozdě – a něco jsi mi řekl, vzpomínáš?“
Martin na ni chvíli zíral, pátral v paměti, a najednou si vzpomněl. Celý zrudl, chvíli polykal, a pak na Lucii znovu vyletěl.
„Tak už to víš! Jo, je to tak. Včera jsem byl u advokáta! Přijdou ti brzy papíry, takže po tobě chci, abys je podepsala a zbytečně to neprotahovala!“
„Proč, Martine?“ ptala se tiše Lucie. „Proč? Nerozumím tomu!“
„Proto!“ odsekl Martin, ale Lucii se do očí nepodíval. „Jsi prostě jako ženská k ničemu. Ani děcko neumíš porodit, tak jsem si ho pořídil jinde. Tak teď neotravuj, musím do práce!“
Další dny byla Lucie jako ve zlém snu.
Martin se jí vyhýbal, jak jen mohl. Mlčel, neodpovídal na otázky, Odcházel z bytu, jakmile se ona vrátila z práce, domů pak přicházel až pozdě v noci, nereagoval na žádné otázky, jen mlčel. V ložnici teď spala sama, Martin se přestěhoval na pohovku do své pracovny. Ve škole dál učila a odpovídala na dětské otázky. Usmívala se na kolegy i kolegyně, povídala si s nimi o běžných záležitostech. O tom, co se doma děje, se nikomu nesvěřovala. Až když ji zase jednou Jarmila pozvala k sobě domů, se u šálku kávy s malým Kájou na klíně otevřela. Rozpovídala se o tom, že Martin se chce rozvádět. Že s nějakou Alenou čeká dítě. Jarmila se napřed zarazila. Pak se zhluboka nadechla a řekla.
„Já něco vím, Lucko. Viděla jsem ho jednou se Skořepovou, když jsem byla s Kájou v parku na pískovišti. Moc se k sobě měli. Skořepka se jmenuje Alena. Lucko, promiň, já se ti nechtěla míchat do manželství, tak jsem mlčela!“
„Tys o tom věděla?“
Lucie měla oči dokořán a zírala na kamarádku. „Jarmilo, tys věděla že má Martin milenku a mlčela jsi? Proč jsi mi to udělala? Proč?“
Z očí se jí vyhrnuly slzy.
„Lucko, Lucinko, promiň,“ Jarmila ji chtěla obejmout, ale Lucie před ní ucukla. Pak vstala z pohovky a podala jí Káju.
„Musím domů!“
Nenechala se zadržet. Oblékla si svetřík, přezula, pohladila Káju a bez rozloučení odešla. Cestou nevnímala, že jí v kabelce zvoní telefon, neslyšela ani jeho cinknutí při příchodu několika esemesek. A až před bytem, když hledala klíče, si uvědomila, že jí z očí stále tečou slzy. Ledabyle je otřela a konečně vytáhla zapadlé klíče. Roztřesenou rukou se snažila klíč zasunout do zámku. Nešlo to to. Ani na druhý pokus. Udiveně si ho prohlédla, jestli se v tom rozrušení nespletla a nesnaží se odemknout klíčem jiným. Když se klíč znovu pokusila zasunout do zámku, dveře se otevřely. Na prahu stála Martinova matka se škodolibým výrazem ve tváři.
„Sem se už nedostaneš. Martin vyměnil zámek,“ oznámila spokojeně Lucii. „Toto je jeho byt! Tys tu byla jenom trpěná, a když se teď rozvádíte, tak tu nemáš co pohledávat!“ a chystala se dveře zabouchnout. Lucie na poslední chvíli strčila do dveří nohu.
„Okamžitě vypadni, nebo zavolám policii,“ vykřikla tchyně, když zjistila, proč se jí dveře nepodařilo zavřít.
„Počkejte, to přece nemůžete, já tu přece bydlím, mám tu všechny své věci,“ vyhrkla Lucie.
„Tak to dej k soudu,“ odsekla tchyně. „A jaké věci? Všechno co máš, kupoval Martin. I ty hadry, co máš na sobě. Ty si můžeš nechat a zbytek zítra vyhodím do popelnice.“
Lucie dál stála s nohou mezi dveřmi. Nechápala, nerozuměla, co jí Martinova matka říká. Pak zahlédla za její postavou za prosklenými dveřmi nějaký pohyb.
„Martine, Martine,“ vykřikla zoufale. „Martine, co se to tu děje? To přece nejde…“
„Sakra, co je to tu za řev!“ ozvalo se náhle za Lucčinými zády. Lucie sebou škubla a otočila se. Ve dveřích vedlejšího bytu stál rozzlobený soused a vztekle na ně zíral.
„To se musíte hádat na chodbě? Vyřiďte si to krucinál doma! Ale ne teď, když se snažíme uspat mimino!“
Na to se otočil a ještě vztekleji za sebou třískl dveřmi. Rána se rozlehla schodišťovým prostorem, letěla směrem nahoru i dolů. Ještě doznívala, když se začaly ozývat zvuky otvíraných dveří a hlasy obyvatel, kteří se navzájem vyptávali, co se děje.
Tchyně se vzpamatovala první. Popadla Lucii za ruku, strhla ji dovnitř a zavřela.
„Tohle jsi chtěla, že? Udělat skandál, ty chudinko,“ syčela na ni šeptem. „Ale nic se neboj, stejně odtud vypadneš! Jen co se to tam uklidní!“
Lucie mlčky zírala na rozzuřenou ženu. Pak se konečně vzpamatovala a pomalu hledala slova.
„Bydlím tady. Už tři roky, pamatujete? Máme s Martinem společný účet, chodí na něj i moje peníze, skoro všechen nábytek v tomto bytě jsme s Martinem kupovali dohromady. Budu tady bydlet, dokud si nenajdu něco jiného. A také budu požadovat i peníze, které jsem do zřízení vložila!“
Zhluboka se nadechla a otočila se k zavřeným dveřím do kuchyně.
„Martine? Ty fakt nemáš odvahu mi něco říct sám?“
Pohnula se a chtěla udělat krok, když v tom ji tchyně chytila za paži.
„Martina nechej na pokoji,“ zasyčela. „Tohle za něj vyřídím já. A nemysli si, že z něho něco vymámíš! O to se postarám, ty zlatokopko. Sama si nevyděláš ani na slanou vodu, a chtěla bys nějaké peníze? Na to nejsi dost chytrá, ty taky učitelko! Pche! Ty chuděro, je tak dobře, že se tě konečně můj syn zbaví! Nehodíš se k němu! Naše rodina patří k lepší společnosti! Ty nemáš žádnou úroveň! Za tebe se stydím!“
Lucie poodstoupila, aby se zbavila jejího nepříjemného dotyku. Otevřela ústa k odpovědi, když v tom se najednou rozesmála. Po psychickém napětí posledních dnů, vystupňovaném v posledních hodinách, jí najednou došla absurdnost situace a přepadl ji nekontrolovatelný záchvat smíchu. V předklonu se opřela o zeď, z očí jí tekly slzy, zalykala se a snažila se něco říct.
„Martine, ona se zbláznila!“ vykřikla tchyně a vyděšeně udělala krok v zad. „Martine!“
Martin pootevřel dveře a zůstal váhavě stát. Lucie se konečně přestala se smát, narovnala se a dlaní si otřela oči.
„Tak já pro něj nejsem dost dobrá, jo? A co říkáte na novou snachu? Nevím, jaké má vzdělání, ale prodává v bufetu chlapům pivo. Ta vám bude vyhovovat líp? Je z lepších kruhů? Za tu se stydět nemusíte?“
„Co si to vymýšlíš? To by mi Martin neudělal!“ vykřikla tchyně a výhružně vykročila.
„Mami, dost,“ promluvil Martin unaveně. „Běž domů, prosím. Já to zvládnu sám a zítra ti všechno vysvětlím.“
Matka jakoby ho neslyšela. Popadla Lucii za ramena, zaryla do ní prsty obou ruk a zasmýkala s ní.
„Ty lhářko, zlodějko!“
Lucie ji od sebe prudce odstrčila. Současně k matce přiskočil Martin, objal ji a znovu ji prosil.
„Mami, běž domů! Běž!“
„Ona mě uhodila, viděl’s? Uhodila mě!“
„Běž domů!“ opakoval Martin. „Já to dám všechno do pořádku!“
Trvalo to poměrně dlouho, než Martin matku dostal z bytu. Když ji šel doprovodit k výtahu, Lucie se se zavřenýma očima vyčerpaně svezla na zem. Otevřela je, až když slyšela Martina, jak zamyká.
„Bylo tohle všechno třeba?“ zašeptala. „To se nemůžeme rozejít jako normální lidi?“
Martin ji mlčky obešel. U dveří do svého pokoje se otočil a konečně se na ni podíval. Pak rychle uhnul pohledem.
„Zítra to probereme,“ zamumlal si pod nosem a zavřel za sebou.

...................................

Tentokrát je úryvek trochu delší - a prozatím poslední. Příběh má samozřejmě pokračování, ale teď ještě si ho nechám pro sebe :-) Na vaše připomínky k této kapitole se ale těším, každou beru v úvahu. Děkuji vám za ně.