Obložená bageta, co jsem si před chvílí koupil u stánku, mi okamžitě takříkajíc hořkne v hubě. Uždibuji pár kousků a se vznešeným pocitem vzájemné solidarity veškerého božího tvorstva je hážu těm roztomilým ptáčkům. Ještě zaslechnu, jak jeden zavrká „no konečně, od rána jsem neměl v zobáku,“ a už se kolem vzedme vichřice křídel dalších přistávajících holubů.

Je mi jasné, že bageta je v trapu, ale stojí mi to za to. Uždibuju, házím a poslouchám živou diskusi svých okřídlených strávníků: „Hele, kluci, co to je za blívajz, vždyť je to pomazaný nějakým hnusem!“ „To je majonéza, kamaráde, děsně nebezpečná věc. Já po ní mívám průjem, kolikrát ani nestihnu doletět pokadit nějakou sochu a musím to fláknout někam na auťák. Pokud možno na přední sklo.“ „Jojo, na přední skla já taky rád kadím, vůbec nejlepší je, když trefíš auto v jízdě. Baví mě, když si to řidič stěračema rozmatlá do obloučků.“ „Pánové, až budete tak staří jako já, pochopíte, že vůbec nejzábavnější je podělávat přímo lidi. Královskej majstrštyk je trefit chlapa v chůzi. A když je to navíc nějakej okvádrovanej a okravatěnej veřejnej činitel, to jste hned v celým hejnu slavnej bombarďák a nejkrásnější holubí holky po vás házej zamilovaný pohledy.“ „Já zase jsem rád lítal do jedný zahradní restaurace na Žižkově,“ zasahuje do debaty atleticky vyhlížející holub s černou podkůvkou na hrudi, „tam mají uprostřed strom a z něj se dalo kadit na stoly. Jenže teď tam lidi natloukli na větve takový drátěný ježky a mám po ptákách.“

Vznešený pocit vzájemné solidarity veškerého božího tvorstva mě zvolna opouští. Tak já si tady utrhuju od úst, abych těm opeřencům usnadnil shánění chleba vezdejšího, a oni takhle? Najednou si vybavuji všechny ty nepěknosti, které jsem o holubech četl v nejrůznějších článcích a pojednáních. O tom, jak kradou semena obilovin, luštěnin a směsek v době jejich setí i sklizně, o tom, jak ničí omítky, střešní krytiny jakož i jiná díla lidských rukou, o tom, jak šířej roztoče a jinou mikrohavěť a tak dále. Dokonce si vzpomínám na statistický údaj, že jen pražští holubi poházejí naši krásnou Stověžatku a její obyvatelstvo ročně více než pěti sty tun fekálií.

Shlížím na to hemžení u svých nohou a napadá mi proklamace, kterou bych určitě měl těm šmejdilům otevřeně vmetnout do zobáků: „Ty chásko zlolajná, místo abys byla vděčná za to, že si tady na tomhle našem světě vůbec můžeš poletovat, místo abys ocenila, že sám velký Picasso namaloval slavnou Holubici míru, že básníci romanticky veršují o dálkách na křídlech holubích, že pro nás lidi představuješ špičkovou gastronomickou lahůdku, že jsi nám kdysi mohla létat s poštou, že ti dnes my dědkové a báby chodíme do parků lámat rohlíky a tak vůbec, tak nám kálíš na pomníky velikánů, na přední skla auťáků, rozebíráš nám omítky, šíříš choroby, bombarduješ veřejné činitele a ještě z toho všeho máš potěšeníčko! Že tě hanba nefackuje, bando holubí!“

Pochrochtávám si blahem, jak jsem si tu proklamaci pěkně v duchu sesumíroval a chystám se ji holubům velkým hlasem zadeklamovat, když vtom ke mně ještě větším hlasem z nitra zadeklamuje moje vlastní Svědomí: „Nech toho, chlape pitomej, nepoučenej! V čem jsme my lidi jiní než tihle holubi? Taky – slušně řečeno – kálíme na velikány a rádi bombardujeme okravatěné veřejné činitele, krademe, šíříme choroby, umíme zničit dílo vlastních rukou, zlomyslně se zachechtáme, když si třeba někdo po okně auta rozmatlá do obloučků nějakou nechutnost… Takže se moc nevytahuj, dolámej holubům tu bagetu a buď vděčnej za to, že si tady na tomhle našem světě vůbec můžeš poletovat.“