Mladíkovi to nevyšlo, pyšná fešanda ho odpálkovala krátkým svižným konstatováním o „trapném vopruzovi“ a vznešeně odkráčela. Nic nového pod sluncem, metoda vábení holek přes sbírku Baboček admirálů či Bělásků zelných, kterou jim hodláme ukázat ve svém samčím doupěti, vlastně nebývala moc efektivní ani v dobách mého mládí. Úspěšní bývali jen hošani, ze kterých evidentně čišel fakt, že doma mají slušnou sbírku platných bankovek, což ostatně funguje dodnes.

Je mi toho mladého muže líto. Podle mě by si zasloužil odměnu už za to, jak inovativně zaměnil tradičně užívané motýly za moly. Asi měl tu smůlu, že z jeho odřených džín a trochu umolousaného trička bohužel moc nevyvanulo ono feromonové lákadlo tučné sbírky na bankovním kontě.

Dál sedím v parku, nechám se hladit slunečními paprsky a pod vlivem právě zažitého příběhu přemýšlím o mnohými klasiky vysloveném názoru, že „svět chce být klamán“. Já osobně si myslím, že klasici mají vlastně pravdu. Zapomněli jen dodat, že toto klamání nesmí nikomu na světě způsobit újmu, protože pak už by šlo o demagogii, což je samozřejmě odporné svinstvo. Ale takové drobné mystifikováníčko, oblbováníčko nebo řekněme taháníčko za nosánek – proč ne? Činí to přece život úsměvnějším. Vzpomínám si třeba na pana Jakubíčka z naší vesnice, který si pořídil velikánského chlupatého psa naprosto neidentifikovatelné rasy, pojmenoval ho Helmut a přesvědčivě tvrdil, že to je velmi vzácné a drahé plemeno Oberösterreichischer Bergvosteher neboli Hornorakouský horský ohař, který je používán při lovu kamzíků. Někdo mu věřil, někdo ne, diskutovalo se o tom na návsi, v hospodě i v samoobsluze a bylo to docela zábavné. A nikomu nakonec nezpůsobilo újmu, když po mnoha letech, dávno po smrti pana Jakubíčka, jeho syn prozradil, že táta klamal svět, neboť Helmut byl normální vořech, kterého si vzal z útulku v Pardubicích.

Krystalicky čistým příkladem humanitně neškodné mystifikace veřejnosti jsou i moji staří kamarádi Jirka a Michal. Po sametové revoluci spolu zprivatizovali hospodu, v níž byl předtím Michal provozákem. Neprodleně vyhlásili plán učinit z tuctové špeluňky oblíbený a vyhledávaný podnik. Zapojili veškerou fantazii. Mimo jiné nahradili původní název Pohostinství honosným vývěsním štítem U dobré společnosti a na všechny zdi lokálu rozvěsili spoustu fotoportrétů tuzemských populárních a slavných lidí. A tak se host, který si sem skočil na pivko nebo na nějaký dlabanec, najednou ocitl uprostřed známých herců, muzikantů, zpěváků, fotbalistů, obdivovaných krasavic, televizních celebrit a podobně. Když jsem se Michala jednou zeptal, jestli jako ti lidé tuto hospodu fakt někdy navštívili, neřku-li do ní chodili pravidelně, odpověděl pokrčením ramen: „Asi jó, ale to víš, já jsem je bohužel nemohl vidět, protože jsem většinou úřadoval vzadu v kanceláři a nebyl čas sledovat, kdo všechno zrovna sedí v lokále.“ Stejně mystifikačně ti dva přistoupili i ke kuchyňské produkci, kterou měl na starosti Jirka. A tak jste se najednou mohli na jídelním lístku dočíst například, že tady se neservíruje obyčejný španělský ptáček, nýbrž Madridský hovězí závitek slavného toreadora Joselita Goméze, že zde mají Vídeňskou roštěnou à la Baron Rotschild, Guláš bratrů Karla a Josefa Čapkových či Středomořský vegetariánský talíř podle Leonarda da Vinci. Když jsem si do Jirky rejpnul, jak třeba může vědět, že Leonardo baštil zrovna takouvouhle směs, odvětil mi zcela logicky: „Hele, byl to vegetarián? Byl! Konzumuje se ve Středomoří hodně zeleniny? Konzumuje! Mají Taliáni rádi těstoviny? Mají! A tohle je bez masa, celý jenom ze zeleniny a těstovin, takže určitě i mistr da Vinci si takovouhle věc občas musel dát, že jo!“

Proti této argumentaci jsem byl pochopitelně bezbranný. Ale podstatné na celé věci je to, že kluci splnili svůj bohulibý záměr. Z hospody U dobré společnosti udělali fajn podnik, kam lidi rádi chodí. Určitě si mnozí z nich myslej, že obrázkama na zdi i malebným jídelním lístkem jsou tak trochu klamáni, respektive potahováni za nosánek, ale neberou to jako osobní újmu. Holt všichni na světě nejsou jako ta nafoukaná slečna z parku, co se naštvala kvůli fiktivní sbírce molů z šatníku.