Prostě a stručně – půldenní starání se o tři milovaná vnoučátka v hyperaktivním věku pět až osm let dá zabrat. Vyžaduje to vysoký stupeň odolnosti a ostražitosti. Já jsem tentokrát hlídací čas vyřešil návštěvou zoologické zahrady a bohudík vše dobře dopadlo. Žádný z drahoušků nespadl do hrošího bazénu, nebyl pokopán zebrou, uškrcen anakondou či poklován orlem skalním. Jedinou újmou je Filípkova drobná trhlina na tričku, kterou si způsobil, když šplhal přes plot ke klokanům s tím, že si chce vlézt k mláďátku do kapsy. Mám pocit kvalitně vykonané práce a těším se na klidné pivínko v blízké zahradní restauraci.

Popíjím zasloužený mok a přemýšlím o poslední otázce, kterou mi Terezka položila až na parkovišti a já už nestihl na ni odpovědět. Naštěstí jsem to nestihl, protože bych nevěděl, co říct. „Dědo, jsou zvířátka v zoologických zahradách ráda? Baví je to tam?“ Bác ho, to je dotaz jako řemen! Včil mudruj, dědku!

Samozřejmě bych k Terušce mohl promluvit jako ekolog a ochránce zvířat: „Milé dítě, každý tvor je přece nejšťastnější na svobodě a ve svém přirozeném životním prostředí.“ Ale mají tihle ekologové a ochránci zvířat fakt pravdu? Jak tohle mohli zjistit? Řekl jim snad nějaký lev v Africe, že ho děsně baví svobodně hladovět, neboť jeho parta už tejden nic neulovila a poslední skolenou antilopu jim navíc ukradly hyeny? Anebo naopak, řekla jim antilopa, jak je šťastná, když může uhánět a kličkovat po svém přirozeném životním prostředí, zatímco za zadkem jí cvakají zuby zatraceně rychlého geparda? Vyprávěl jim sup bělohlavý, kolik hodin musí mávat křídly, než konečně najde na zemi nějakou poloshnilou smrdutou chcíplotinu? Svěřil se jim snad chlapáckej orangutan, že když chce mít alespoň jednou ročně pohlavní styk, musí se za ním plahočit po větvích přes celé Borneo? A co putování stád totálně vyschlým přirozeným životním prostředím za zbytky vody, co úprky před hořící savanou, co řádění pytláckých gangů a tak dále – já nevím, ale nepovažujou tihle ekologičtí ochránci zvířata tak trochu za nablblé masochisty?

Dal jsem si další pivko a zasnil se. Najednou jsem byl zpátky v ZOO a povídal si s obyvateli odpočívajícími po celodenním očumování lidmi. „Tak co, jak se ti tu líbí, lední medvěde?“ „Ale jó, je to fajn, hlavně príma počasíčko. Víš jaká je u nás na severu někdy kosa? To by jeden vylít z kůže.“ „Ty si tak můžeš stěžovat, u nás doma je zase takový vedro, že máš od žhavýho písku spálenej pupek,“ syčí gekoni z terária. „To se nám tady nemůže stát.“ „Na počasí já vám kašlu,“ připojuje se krokodýl, „hlavně, že mi tady porcujou žrádlo a já se nemusím šroubovitě vrtět jako tajtrdlík, abych si třeba z utopenýho pakoně urval nějaký to sousto.“ „Ale především, vážení kolegové,“ přede rozkošnicky jaguár, „strava je tu chutná, pravidelná, nutričně vyvážená, vitaminózně bohatá. Prostě pohodička.“

Procházím areálem a setkávám se dalšími pozitivními postoji. Surikaty si lebedí, že tady nemusí věčně vzpřímeně trčet na stráži, jestli na nebi nekrouží dravec nebo se po zemi neplazí had. „Víte, jak z toho bolí hřbet? Na stará kolena, jste kvůli tomu úplnej chabrus na záda.“ Nadmíru spokojeni se svým pobytem zde jsou velbloudi (nemusej se tahat s těžkými balíky přes Saharu), sloni (nehrozí jim, že je nějakej bláznivej Hannibal požene přes Alpy, aby porazil Římany), želvy (nikdo z nich neuvaří polévku), bizoni (nehoněj je Indiáni), karakulské ovce (nikdo z jejich mláďat nevyrábí perziánové kožichy) atd., šťastni jsou tu prostě všichni, které jsem oslovil.

To se mi ale nějak nezdá. Musí přece existovat něco, co tady zvířatům vadí, co jim chybí, z čeho jsou smutná! Svolávám si tedy veškeré obyvatelstvo na plac před budovou ředitelství zahrady a nekompromisně jim kladu příslušnou otázku. Za shromáždění si bere slovo moudrá sova pálená: „Něco by tu bylo. Pěkně nás serou návštěvníci. Hlavně ti mrňaví, jen tady pobíhaj, ječej a někteří i dost páchnou. Našinec nemá přes den chvilku klidu. Řekni těm vašim ekologům a ochráncům, ať bojujou za zákaz vstupu veřejnosti do zoologických zahrad. Tím pro nás udělají nejvíc. A ty už teď taky koukej vypadnout, smrdíš pivem!“