Musím ale objektivně přiznat, že paní profesorka a oba páni docenti rozhodovali správně, já byl u té zkoušky opravdu dutej jak bambus. Byli přísní, ale spravedliví. Nemůžu si přece dělat naděje na dobrou známku, když ani nevím, že krokodýl by měl mít dvě hlavy, aby mohl současně jíst i pít. Nebo že slon nemůže lítat v nebi, protože by do něj narážely helikoptéry. Takovéhle zásadní neznalosti jsou prostě neodpustitelné.

Můžu si za to sám. Mohl jsem zvolit úplně jiné téma, ale já né, já trval na tom, že se bude kreslit čarodějnická zoologická zahrada. Abych to vysvětlil: Kamarád Láďa mě pozval na chalupu do Jizerek, že jako půjdeme na houby a večer si slastně užijeme jejich čištěním při popíjení pivka. „Budou tam sice taky všichni moji mladí a všechna moje vnoučata, ale to nám vůbec nemusí vadit,“ informoval mě. Jenže venku leje, že se nedá vystrčit čenich, Láďovi mladí otráveně popíjejí kávičku a trojice harantů se ze samé nudy pustila do vřískavé hádky o čas trávený na houpacím koni. Z pozice náčelníka rodiny Láďa zasahuje: „Tady bude klid, přineste si pastelky, vyhlašuju malovací mistrovství světa. Tady strejda (pozn.: tedy jako já) určí, co budete kreslit!“ No a strejda (tedy jako já) zvolil to pitomý téma „Zvířátka v kouzelné ZOO“. Jakoby ten strejda nemohl vymyslet něco neutrálního, například „Sněhurka koupe trpaslíky“, „Pejsek s kočičkou jdou navštívit své kamarády do útulku“ nebo třeba „Svatba princezny Jasněnky se slavným fotbalistou Hloupým Honzou“.

Takže Evička, Kubíček a Vašík zasedli k výkresům a my s Láďou jsme tím chytře získali skoro dvě hoďky na poklidné chlapské poklábosení. Pak to ovšem přišlo. Tři páry dětských ručičiček před nás předložily tři výtvarná díla a tři vysoké hlásky zapištěly nekompromisní dotaz: „Tak kdo je malovací mistr světa, dědo a strejdo?“ A jsme v háji! Koukáme do tří párů dychtivých očiček a je nám jasné, že výrok musí být natolik diplomatický, aby nikdo z národních miniumělců neprohrál. První promlouvá Láďa: „Máme tu tři nejkrásnější obrázky světa. Musíme teda odborně rozebrat, co je na nich namalováno, že ano. Proč třeba má tahle husa brejle?“ „Jéé, děda ani nepozná pštrosa, co má brejličky, aby mohl koukat na televizi,“ ječí dotčeně Kubíček a já se snažím Láďův malér okamžitě zamaskovat: „Hleďme, hleďme, téhle želvě vyrostl na zádech strom.“ Tentokrát se naštve Evička: „To má přece jeřáb, aby se mohla obrátit na nožičky, když jí nosorožec překulí na záda.“ Vzápětí se rozčílí Vašík nad mým dotazem, proč nosí ten papoušek kulicha, místo toho, abych poznal, že to je datel, který má helmu, aby se při klování do stromu nebouchl do hlavy.

Jsme v háji, s každým dalším dotazem a s každou další poznámkou vyplouvá na povrch naše fantazijní impotence, jakož i dedukční neschopnosti. Žížalu s ofáčovaným odřeným břichem považujeme jen za tlustého hada, nepoznali jsme tygra, kterému pan doktor klokan trhá zub, neidentifikujeme gorilu, co krade veverkám oříškový pudink, zaměňujeme paní žirafu, které právě čeká malé žirafátko, za unaveného jednohrbého velblouda, prince zakletého v žábáka si pleteme s tarantulí, prostě ve všem jsme vedle jak ta jedle, z čarodějnické zoologie víme úplný prd. Výsledkem je stav, že haranti námi evidentně pohrdají a zaujali k nám klasický profesorsko-docentovský despekt vůči pitomým a na zkoušku nepřipraveným studentíkům. Už dávno jsme je přestali zajímat a zase se pištivě hádají o houpacího koně. My s Láďou jsme se zahanbeně odplížili do jeho soukromé trucovny v podkroví, abychom jedním dvěma pivky spláchli pachuť porážky. Ani nám není do chlapského poklábosení, mlčíme, myslíme každý na své věci. No, přiznávám, že já jsem na tom přece jen o malinko lépe. Já jsem alespoň poznal hrocha, který si pere plavky, ale on vůbec nic!