Chvatnej telefonát od kamáráda Jirky mi jasnej je - někde se včera zasek a jeho Magdaléna řádila, což teda fakt umí, sám jsem byl párkrát svědkem. Jinak je to bezvadná holka, Jirku miluje, jen s oblibou tvrdívá, že ani po dvaatřicetiletým manželství zdaleka ještě nedokončila jeho domestikaci.

Já Jirku pochopitelně zakreju (kterak zákony kámošství káží nám), nicméně si neodpustím trošku na tohle téma obecně zauvažovat. Proč vlastně my chlapi, hrdí, silní, moudří samci, ochotní bez zaváhání se za své milované samice do krve bít, připravení složit jim k nohám vesmír, odevzdat jim bez mrknutí oka vejplatu včetně prémií, jet s nimi na návštěvu k jejich mamince, empaticky přikyvovat když pomlouvají své kolegyně z práce – a takoví my chlapi opravdu jsme, že jo, pánové – proč tedy občas při návratech do hnízd používáme lhací finty? Proč jdeme do rizika, že to praskne a samice nám, jak se říká, uberou kyslík? Proč se náhle chvějeme jak ratlíci, v mužných tvářích máme děs, jiskrný pohled nám hasne? Tak já vám to povím: Jsme realisti! Na žebříčku katastrof je totiž naštvaná manželka jasnou jedničkou. Při povodni tě ze střechy chalupy sebere vrtulník, k ohni přijedou hasiči, k zemětřesení mezinárodní humanitární pomoc, ale k rozzuřený choti nepřijede nikdo. Zůstaneš sám, psanec v prérii pod palbou Smith & Wessonů zkušené šerifky. Naštěstí ti v hlavě rezonuje proslulej výrok kamaráda Romana K.: „Bát se vlastní manželky není žádná zbabělost!“

Mimochodem, Roman K. tuto neotřesitelnou pravdu vyslovil, když jsme se jednou vraceli ze služební cesty z Brna a na kraji Prahy jsme dostali chuť na pivo. On vyšel před hospodu, aby zatelefonoval ženě, že jsme s poruchou uvázli na dálničním odpočívadle a čekáme na servis. Jenže ho tvrdě prozradila náhle se přiřítivší rachtající a cinkající tramvaj. Byl bez kyslíku zatraceně dlouho.

Paleta našich fint je sice přepestrá, ale dešifrovací schopnost manželek a družek ještě bohatší. Navíc s nimi spolupracují náhoda a naše chyby v organizaci. Například když ještě nebyly mobily, měli jsme v práci domluvenej pojistnej zatloukací systém, že když manželka někoho shání, má on právě nutnou pochůzku jinde (ať se sám rozhodne, jestli zavolá zpátky, že ano). Takže došlo k telefonickému dialogu mezi mou ženou a kolegou Láďou:

„Ahoj Láďo, dej mi prosimtě toho mýho.“

„Hele, on tu zrovna není, máme frmol, asi pobíhá někde po baráku. Ale v práci je, má tady na židli tašku.“

„Díky Láďo, právě tady vchází do dveří a tašku má přes rameno.“

Jasněže naše fintování se oficiálně vymyká morálnímu kodexu manželského soužití, jenže, holky naše zlatý milovaný, je tu taky druhá strana mince. My se vás fakt bojíme. Je to jev historicky spojenej už se samotnou existencí instituce heterosexuálního manželství. Lžeme v sebeobraně, možná někdy blbě a naivně, ale dá se říci, že vlastně humanitárně. Děláme i pro vás – je přece lepší když Majda kamarádkám u kafíčka může sdělit: „Můj Jirka je obětavěj, furt někde nějakýmu známýmu pomáhá s počítačem,“ než kdyby řekla: „Furt někde paří a myslí si, že mu skočím na vejmluvy.“

Ještě k té historii: Král Odysseus se z Trojský války k manželce Pénelopě do Ithaky vracel dvacet let a bůhví, co všechno za tu dobu vyváděl (Homér ho sice kryl spoustou údajných cestovních problémů, ale kdo chce, ať mu věří). A Penelopé mu žádnej kyslík neubrala. Byla ráda, že je starej v pořádku zase doma. Holky naše sladký, nenapadá vás v týhle souvislosti nějaký poučení?