Nemůžu si pomoct, mě to rozčílilo. On nejdřív na svého - jak řekl - drahého přítele vymejšlí záludný finty, pak mu propíchne ksicht a nakonec na něm sám sebe předvádí, jakejže je vlastně dobrotivej člověk. To neberu. Kdyby býval řekl třeba: „smůla, candáte, byl jsem chytřejší, mám platné rybářské papíry, ty máš lovnou míru, půjdeš na máslíčko a kmíneček,“ bylo by to podle mě normálnější. Takhle jsem měl pocit, že si ten fešák v okapsovaný vestičce a pogumovaným klouboučku jen na hloupý rybě narcisovsky hladí ego. A ještě za peníze televizních poplatníků. Vím, že v každým chlapovi dříme lovec, ale co lovecká čest? Týrání lovené kořisti, kterou k obživě nebo k jiným účelům vůbec nepotřebuju a jen jí chci ukázat, že na mě nemá, do ní určitě nepatří.

Sdělil jsem tento názor kamarádovi Oldovi a on se mě snažil uklidnit rádoby humornejma kecičkama: „No jó, von zapomněl říct tomu candátovi tři přání,“ a tak podobně. Mám prej to brát i z tý lepší stránky. Onen candát podle „vtipného“ Oldy připluje domů a jeho candátka řekne malejm candáťatům: „Koukejte děti, jakýho máte šikovnýho tatínka, má sice rozpíchanou tlamu, ale byl v televízi.“

Já si rybaření vážím, ale jen toho eticky čistého. Pocházím totiž z rodiny jedné z pozoruhodných osobností této činnosti v Čechách. Byl jí můj táta. Měl jednu unikátní vlastnost – vášnivě rád rybařil, akorát mu trošku vadilo, že při tom musí lovit ryby. Chodil si totiž k vodě hlavně čistit bliznu, jak to nazýval, a tahání ryb, jakož i všelijaký nutný manipulování s vercajkem, ho v tom vlastně rušilo. Myslím, že kdyby nechtěl naštvat svatého Petra, nahazoval by udice s prázdnými háčky. Jinak se ale choval rybářsky předpisově, například, když přece jen nějakou rybu ulovil, nechal ji ve svých dalších vyprávěních postupně narůstat až do velrybích rozměrů. A jeho popis souboje s ní někdy dramatičností připomínal slavnou Hemingwayovu novelu Stařec a moře. Pochopitelně taky zachovával standardy rybářské sebevědomosti. Vzpomínám si například, jak na našich rodinných dovolených pod stanem na Orlíku vždy při ranním odchodu k vodě nahodil pruty přes rameno, otočil se k mámě a hlubokým hlasem pronesl: „Ženo má, rozpal tuk!“

Rybaření považuju za něco jako mužskej mnišskej řád a myslím, že ženy by to měly dobrovolně akceptovat. Na mou duši nemám zhola nic proti současným snahám o genderovou vyváženost všeho možnýho, ale, milé dámy, tohle fakt chlapům nechte. Beztak to pro vás nemá žádnou hodnotu, k vodě se chodí mlčet a vůbec nic neřešit. Kdysi jsem vpád ženského fenoménu do rybářskýho ráje zažil. Táta měl skvělou stálou partu, se kterou jezdil víkendově si zachytat na Mácháči. Brával mě s sebou. Pak se jeden z party oženil a ukecal ostatní, že jako jeho milovaná Lucinka se taky bude zúčastňovat. Z  lásky k němu už si prej udělala rybářskej lístek a moc se těší. Premiérový zádrhel se ale vyskytl už při první misi, když milovaná Lucinka vznesla dotaz: „Chlapi, to vám nevadí, že si berete fusekle, který jste celej včerejšek měli na sobě v holínkách? A pak se to postupně rozjelo na plný pecky. Komentovala kolektivní spotřebu alkoholu, hygienu stravování, komunikační slovník party, prostě kde co. Drsně řečeno, ta ženská nesklapla ani na chvíli. Vše jí ale bylo odpouštěno, ovšem jen do okamžiku, kdy začala starejm rybářskejm mazákům radit, jak to mají dělat a v čem ona vidí chyby v jejich rybolovné technice a taktice. Následek byl smutný – ten pán a jeho milovaná Lucinka s námi prostě přestali na Mácháč jezdit. Lidskejm příběhům ale sluší happyendy, takže musím dodat, že on se po několika letech do party slavně vrátil. To už byl s exmilovanou Lucinkou v rozvodovém řízení.

Co dodat? Asi jen popřát Petrův zdar všem etickým rybářům, jakož i Boží pochopení jejich milovaným manželkám.

Tomáš Polák