Se sbíráním začal poté, co od nás ke svému rozvodu s Andreou dostal darem Velkou domácí kuchařku sepsanou jistým Ladislavem Nodlem a jeho kolektivem. Byl tenkrát nadšenej, radoval se doslova jako šestnáctiletý pubescent, když rodiče odjeli na chalupu a on má na víkend volnej byt: „No to je paráda, kamarádi moji, no to já si budu vyvářet. Moc děkuju, udělám si z huby totálně rozmazlenou dámu.“

Pochopitelně si Luďánek z huby rozmazlenou dámu neudělal, dopadl jako drtivá většina nás starých rozvedenců. Baští převážně párky, pytlíkové polévky, konzervy rozličného obsahu, vajíčka, vlašák s rohlíkem, smrduté sýry a případně párátkem prokláté zavináče. Jen občas si zaskočí do jídelny na Vinohradské na guláš se šesti, nebo si v hospodě dá klasickou tláču s cíbou. Vrcholem jeho domácí kuchyňské kreativity je to, že do bublající vody nasype kolínka, výsledný těstovinový slepenec potom poleje kečupem a nastrouhá na něj eidam. Přesto ale stále prolézá antikvariáty a knihkupectví s cílem obohacovat svou sbírku.

„K čemu ti to vlastně je, mít doma tisíc receptů a přitom dlabat brambory na loupačku nebo si mazat na chleba vepřovou konzervu?“ Tahle otázka, kterou v dobré víře nedávno vyslovila Jaruna, Luďka nadzvedla: „Tak a teď právě jsi, milá holčičko, demonstrovala základní rozdíl mezi gastronomickou psychologií vás ženských a nás chlapů. Předvedla jsi antagonistický filozofický rozpor stravovacího materialismu a idealismu, věčný zápas kuchyškého Jin a kuchyňského Jang. Zatímco ty jakožto žena bereš kuchařskej recept jen jako obyčejnej návod k užití, pro mě je to hlavně téma pro krásný sen, pro romantické prožívání okamžiku jídla, pro sladké koketování s bezbřehým světem fantazie. Zatímco tobě při přípravě potravy stojí za zadkem nějakej vitruální kuchařskej technolog, mně poletuje nad hlavou něžný anděl v krajkové zástěrce a hraje mi na loutnu libé melodie.“

Mlčíme jako zařezaní a s úžasem posloucháme Luďkův projev, hodný největšího z římských rétorů, slavného Marca Tullia Cicera. On v něm vehementně pokračuje: „To máte tak. Když ženská uvaří rizoto, tak také jí rizoto. Kdežto já, když si třeba nakrájím obyčejnej gothajhajskej salám, posypu si ho pepříčkem, cibulkou a zakapu octem, tak si k němu otevřu Americkou kuchařku. Nalistuju si recept na Floridskou šunku s ananasovými plátky naloženými předtím v Sherry. A víte, co se stane? Já najednou nežeru gothaj, ale jemňoučkou šunčičku z prasátek krmených výhradně burskými oříšky. Anebo si otevřu olejovky a v kuchařce Rybí recepty celého světa si najdu třeba makrelí filety smažené s artyčoky. A věřte nebo nevěřte, ty moje sardinky se neprodleně metamorfujou v naprostou lahůdku. Co vám mám povídat, například k normální české Májce si stačí vzít knížku Kouzlo francouzské kuchyně a máte z ní La Pâté de Canard z kachních prsíček ovoněných bílým vínem Loupiac. Navíc tohle všechno spolehlivě funguje i u hospodského stravování. Nedávno jsem si dal v jedný restauraci plíčky na smetaně. Nic moc, ale já měl náhodou s sebou knížku Vaříme z hovězího masa. Tak jsem si ji otevřel u receptu Telecí ledvina na kardamomu a báječně jsem si to užil. Takže, kamarádi drazí,“ zakončuje Luděk svou promluvu, „jsem vám nesmírně vděčný, že jste svým rozvodovým darem motivovali mou sbírku. Žeru si od té doby jako nějakej uhlobaron.“

Kolem šumí diskuse – slyším, jak Jaruna polohlasem říká Květě: „To bych ráda viděla, jak by se tvářil můj starej, kdybych mu po příchodu ze šichty dala na talíř chleba se sádlem a cibulí, a položila před něj kuchařku Aranžujeme masové a zeleninové mísy.“ Tyhle řečičky mě ale nezajímají, já jsem Luďkovým vynálezem psychojídla úplně podmaněn. Je to génius a já ho budu následovat. Dneska například mám doma k večeři jen jednu Tatranku a v lednici flašku piva. Nevadí, budu si představovat, že jsem ve Vídni a došel jsem si do Hotelu Sacher na jejich světoznámej dortíček a vynikající kávičku.